Gross Priel - jeho přechod a zlomený kříž - skialpinistický výlet

Autor: maslic <280467(at)seznam.cz>, Téma: Horolezec, Vydáno dne: 12. 01. 2010

Vloni začátkem května jsem se rozhodl pro dlouhý ale i na převýšení náročný přechod Velkého Prielu v Mrtvých horách v Horním Rakousku.A jak se mi na trase vedlo se můžete dočíst dále v krátkém článku.

Panorama Mapka


Zimní přechod Velkého Prielu a zlomený kříž (květen 2009)

Byl začátek května, na horách bylo ještě poměrně hodně sněhu a mě to lákalo ještě na poslední skialpinistický výlet. Počasí mělo být tento víkend výborné a tušil jsem, že to bude asi poslední možnost někam se ještě dostat na lyžích, než roztaje sníh. Jednalo se o Velký Priel (2515m.n.m.), jeho přejití a návrat zpátky jinou cestou a jiným údolím.Cesta poměrně náročná na převýšení a i na časový rozvrh celé akce kvůli lavinovému nebezpečí při odpoledním oteplení. Výhodou celé tůry byl, (jako u každé zimní na lyžích), rychlý sjezd dolů a tím pádem i šetření sil a času při zpáteční cestě. Zkoušel jsem sehnat někoho, kdo by se mnou jel ale to se mi nepodařilo. Prý kolo bude na tu sobotu lepší program, sdělili mi kamarádi a jestli prý nepojedu s nimi. To jsem odmítl. Přál jsem si totiž tuto trasu již dávno projít a na variantu, že bych jel sám, jsem byl již dávno připraven a byl jsem zvědavý, jak to vyjde, jaké to bude a jak to zvládnu. Nikdy jsem ještě takhle nešel a lákalo mě to.

Zbalil jsem se velice rychle v pátek navečer a potom v osm hodin už jsem vyrážel směr Hinterstoder v Mrtvých horách v Rakouských Alpách. Na místě jsem byl po deváté hodině večerní a bylo to mne už z dřívější doby známé parkoviště, na kterém jsme už několikrát spali. Vychází se z něho normálkou a potom dále železnou cestou na Velký Priel a tuto normálku kterou jsem znal již z dřívějška, jsem chtěl právě v sobotu použít. Zaparkoval jsem ,vytáhl karimatku a spacák.U hlavy jsem si připravil pár piv a něco k jídlu a tak jsem jen ze spacáku pojídal klobásy s chlebem a zapíjel pivem. Nařídil jsem si budík na druhou hodinu ranní a potom brzy usnul.

Trošku jsem si přispal a vstal až o půl třetí. Nechal jsem budík půl hodiny prozvánět jako vždycky. Oblékl jsem se, napil se z připravené termosky a snědl něco k snídani. Batoh už jsem měl taky dopředu připravený a tak netrvalo dlouho a vyrážel jsem na cestu. Lyže a lyžáky jsem měl zatím na batohu a na nohou tenisky. Počítal jsem, že sníh by mohl být asi tak od 1500m.n.m., od chaty Priel-schutz Haus. Cesta s čelovkou v noci mi ubíhala velice rychle i když batoh s lyžemi se dost pronesl. Ve vyšších polohách jsem potom přecházel několik sněhových polí. Trošku to v teniskách klouzalo, ale přejít se to dalo. Pár set metrů před chatou začala souvislá vrstva sněhu, ale došel jsem v teniskách až k chatě. Byla tam vyšláplá stopa, pravděpodobně z předešlého dne. Na chatě jsem byl těsně po rozednění a před ní už bylo plno lidí připravujících se na stejný výstup jako já.

Vmísil jsem se mezi ně a začal se přezouvat. Lyžáky a lyže na nohy a tenisky do batohu. Trošku jsem něco vypil a pokračoval hned dál. Ze dvou variant (jedna údolím zprava a jedna zleva) jsem si vybral pravou.Bylo to prakticky po celé délce prudké stoupání až nahoru. Cesta stoupala stále cik cak nahoru. Slunce už dávno vyšlo a začalo ozařovat nekonečné sněhové pláně nahoře se zužující k Prielu a sedlu nalevo pod ním, a právě tam jsem měl namířeno. Spousta lidí už šla přede mnou. Jistě vycházeli už za tmy. Sníh byl zatím pěkně zmrzlý a šlo se po něm parádně. Těsně před sedlem jsem si všiml, že vpravo ze hřebene Prielu sjíždí jedním prudkým žlebem lyžař.Ten si musel pěkně přivstat. Jak jsem se potom dozvěděl, vylezl lyžař s mačkami a cepínem sněhový žleb (asi odhadem padesátistupňový), na hřebeni nechal lyže a dál po něm vystoupil na vrchol. Při zpáteční cestě si lyže nasadil, sjel žlab dolů a pokračoval k chatě. Pěkná podívaná a pro něho určitě parádní zážitek. V sedle jsem byl za chvíli. Poslední úsek byl tak prudký, že jsem myslel, že už to na lyžích nevyjdu. Pěkně uřícený a udýchaný jsem dorazil do sedla, trošku se napil a pokračoval dál doprava po hřebeni k vrcholu Prielu. Poslední úsek hřebenu se šel bez lyží, jinak to nešlo. Konečně jsem došel po úzkém, sněhovém exponovaném hřebenu k vrcholovému kříži (2515m.n.m.). Kříž by v půlce zlomený a jeho horní část byla schována ve sněhu. Mohlo tam být asi dva metry sněhu a z kříže byla vidět jenom jeho zlomená část.Jaká to musela být síla která tento, velký, několikametrový, železný kříž zlomila. Vyfotil jsem si ho, ale fotka se mi někde bohužel ztratila.

U kříže teď bylo více lidí. Jednoho staršího pána jsem se zeptal kudy mají v plánu jet dolů. Potřeboval jsem se totiž k někomu připojit na sjezd z bezpečnostních důvodů kdyby se něco stalo.Zároveň ale aby šli a sjížděli stejnou trasou jako jsem chtěl já. Hned na poprvé jsem měl štěstí. Byla to vlastně jediná skupina ten den jdoucí tento parádní, ale dlouhý přechod. Tato skupina osmi šedesátníků(pět mužů a tři ženy) mě vzali mezi sebe. Po chvíli představování, z jejichž jmen dnes už nevím ani jedno, mi nabídli Zirbelschnaps a výbornou buchtu ze sušeného ovoce na energii. Po chvíli povídání a kochání na vrcholu jsme se vrátili k lyžím a společně začali sjíždět z vrcholu. Sjezd to byl nádherný. Po polozmrzlé sněhové planině jsme každý podle svých možností a dovednosti upalovali dolů. Tento první sjezd byl asi 500 výškových metrů dolů a každý si ho náramně užil. Během sjezdu jsme museli pozorně zkoumat kudy pojedeme, protože cestu nikdo z přítomných přesně neznal a nikdy nešel. Po sjezdu následovala cesta traverzující úbočí svahu pod Spitzmauerem. Během tohoto přechodu nebyly neobvyklé terénní houpáky na horu a dolů, kde jsme si přidali pěkných pár výškových metrů. Díky svižnému tempu nás všech jsme byli za hodinku v sedle, ze kterého se potom sjíždělo do místa zvaného Dietlgut, a zasloužili si půlhodinové válení po nahřátých kamenech před naším závěrečným sjezdem.

Tento sjezd už jsem znal z dřívějška. Asi měsíc dozadu jsme žlab s Davidem vyšli a zase sjeli. Proto jsem mohl všem poradit kudy se přesně jede dolů. Po odpočinku jsme se pomalu připravili na sjezd. Byl to parádní, dlouhý, prudký sešup dolů. Asi tisíc výškových metrů. Užívali jsme při sjezdíku jak to nejlépe šlo. Řezali jsme zatáčky a uháněli rychle dolů po lehce roztáté vrstvě sněhu. Někdy se mi podařil i pěkný skok. Ve spodní části žlebu bylo nejužší a nejprudší místo celé trasy velmi často ohrožováno lavinami padajícími ze skal tyčícími se přímo nad žlabem. Tři jsme toto nepříjemné místo rychle projeli a čekali v bezpečí dole. Najednou se ze skal nad námi začali sypat větší množství sněhu. Sníh dopadal prudce z výšky na žleb a tam se hromadil a začal pomalu sjíždět dolů. Nebylo to nic hrozného, ale být zrovna v tu chvíli v kritickém místě, mohlo by to pěkně znepříjemnit sjezd. Zbylá skupina lidí čekající nahoře počkala, až tato malá lavina přejde a potom sjeli po sjeté lavině za námi dolů. Potom cesta pokračovala v nevysokém porostu, ale sněhu rychle s klesající výškou ubývalo. Nezbylo nám než sundat lyže a sejít porostem až k potoku vtékajícím na horskou louku s maličkou chatičkou uprostřed. Jaké bylo mé překvapení, když v potoku nebyla ani kapka vody. Myslel jsem si, že tající sníh bude dodávat do potoku spousty vody, ale nebylo tomu tak. Počítal jsem s tím, že se pořádně napiju, ale bohužel jsem to musel ještě vydržet. Malinko jsem se napil z nabídnuté láhve od jedné skialpinistky z naší skupiny. Hodně mi to pomohlo. Voda už mi dávno došla. U tohoto vyschlého potoka jsme si dali krátkou pauzu a přezuli se, kdo měl, do tenisek. Lyže a lyžáky šli na batoh a my mohli vyrazit po už úplně zelené louce dolů k autům.Cesta trvala asi hodinu po zpevněné cestě lesem. Cestou mi Rakušané nabídli, že mne potom odvezou svým autem deset kilometrů údolím po hlavní silnici až k parkovišti, kde stálo moje auto. Nabídka mne velmi potěšila, protože už jsem byl dost unavený a cesta v údolí by mi trvala další dvě hodiny. V pohodě jsme došli dolů a odjeli autem do Hinterstoderu k mému a jejich druhému autu, se kterým potom odjeli pro zbytek svých lidí vrátivších se túry. Rozloučil jsem se a poděkoval za vše. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne a já mohl vyrazit domů. Tak takhle mi skončil nádherný poslední skialpinistický výlet této zimy s převýšením 2200 výškových metrů a dlouhý třicet kilometrů. Příští víkend už cesta na lyžích nebyla možná kvůli velkému odtání sněhu.