Strahlhorn,Fluchthorn, Rimpfischhorn, Allalinhorn - Saas Fee a skialp
Autor: maslic <280467(at)seznam.cz>, Téma: Lyžař, Vydáno dne: 10. 06. 2010Skialpinistická sezóna byla v plném proudu (duben 2008) a my s Ondrou jsme neustále čekali na pěkné počasí, volný víkend a nízké lavinové nebezpečí, abychom mohli vyrazit na skialpinistický výlet do Švýcarských Alp. Zvlášť po únorové týdenní akci ve Vysokých Taurách v Rakousku, která se moc nevydařila kvůli nepřízni počasí, jsme se dost těšili. Měli jsme několik variant. Bylo to údolí Zermattu pod Matterhornem, Bernské Alpy nebo údolí Saas Fee. Konečně se počasí umoudřilo a nastal čas vyrazit. Rozhodli jsme pro Saas Fee. Vše je popsáno v článku s galerii
4 kopce za 3 dny - Švýcarsko - Saas Fee
Lákaly nás tam 4 čtyřtisícovky a krásné sjezdy po alpských ledovcích. Už dlouho jsem na žádných nebyl. Z Lince jsme vyjížděli ve středu večer kolem 20h. Počkal jsem na Ondru, který přijel za mnou z Ostravy, a my se vydali na 800km dlouhou cestu do Švýcarska. Brzy ráno bychom tam měli dorazit, trošku se venku prospat, vyjet lanovkou a pokračovat na lyžích na chatu Britanniahutte položenou ve 3030 m.n.m. Měli jsme s sebou GPS. Ta nás krásně naváděla až do té chvíle, kdy nás dovedla v Disentisu na vlakové nádraží a ozvalo se: „Naloďte se na trajekt a pokračujte dál.“ My se tomu zasmáli a pokračovali dál podle sebe, ale to jsme neměli. Byla totiž ještě zasněžená a neprůjezdná horská sedla ze zimy. V tomto období totiž auta najíždějí na vlaky, které podjíždějí zasněžená sedla. To jsme zjistili až před prvním sedlem, kde byla zavřená závora a sníh. Zkusili jsme to objet přes jiné sedlo, které bylo již otevřené, ale potom jsme se stejně nedostali přes další sedlo Furka. GPS nás zase dovedla pod hlavní nádraží pod sedlem Furka. To už nám ale došlo. Podívali jsme se na jízdní řád, první vlak jel v půl šesté. Byl čas se půl hodiny v autě prospat. Mezitím se nahromadilo u nádraží plno aut, my jsme zaplatili 10 Eur a vjeli autem na vlak. Jel asi půl hodiny pod horami, my si zase zdřímli a najednou jsme byli konečně na druhé straně. Zbývala ještě hodina do Saas Fee. V Saas Fee jsme přijeli na placené parkoviště (jiné tam není, dál do města jezdí už jenom elektromobily) a začali jsme se balit. Kolem dokola už byly vidět některé čtyřtisícovky - Strahlhorn, Rimpfischhorn, Allalinhorn a Alphübel, Taschhorn, Dom a ještě další čtyři pokračující dál v jednom hřebeni.Vlevo byste potom mohli vidět další dvě.
Měli jsme ještě jeden problém. Na chatě Britannia se musí totiž (jako všude v horách) nocleh telefonicky objednávat, jinak se může stát, že bude obsazeno. My jsme ale samozřejmě zavolali na poslední chvíli a měli objednané jen dvě ze čtyř potřebných nocí. Museli jsme tedy sebou táhnout spacáky, karimatky a jídlo. To jsme ale netušili, že až dojdem k chatě, místní ženská obsluha (asi pět dam) nám sdělí, že se uvolnilo místo a že tam můžeme zůstat celou dobu. Táhli jsme věci zase na nic. Neušetřili jsme ani za jídlo, kterého bylo našich batohách dost, protože na chatě bylo jídlo prostě povinné pro každého. Sbaleni u auta jsme byli za chvíli, optali se na lanovku a v lyžákách s dost těžkým batohem, lyžemi na zádech, se k ní vydali. Pomohli jsme si do výše 3400m, zapomněli jsme totiž vystoupit na mezistanici ve výšce 3000m. Museli jsme zase sjet na lyžích kousek dolů, potom nandat pásy a asi 1,5 hodiny jít skoro po rovině k chatě. Bylo na ní ještě poměrně málo lidí. Bylo ještě brzo. Ubytováni v pokoji pro deset lidí jsme byli za chvíli. Pět spalo nahoře na bidle a pět dole. Rozhodli jsme se ještě vyrazit na krátký aklimatizační výlet po ledovci, směrem k první čtyřce, na kterou jsme se chtěli dostat druhý den. Docela dobře rozchozený jsme byli na večeři zpátky a už jsme se jen strašně toužili pořádně vyspat-minulou noc jsme celou jeli. Druhý den jsme měli v plánu vyjít na Strahlhorn (4190 m.n.m.), přejít ho, sjet krátce po ledovci, vyjít ještě na vedlejší Fluchthorn (asi 3800m.n.m.) a potom se vrátit.
Nařídili jsme si budíky na brzo ráno, ale to jsme nemuseli, protože ráno nás vzbudila píseň „Beautiful day" ze zavěšeného reproduktoru na stropě, jako pak každý den. Budíček byl povinný, hrálo to každému na pokoji. Potom pustili na půl hodiny elektřinu, asi abychom se mohli sbalit. Noc byla docela šílená. Pokoje byly malé, vydýchaný vzduch a ještě ta výška. Nedalo se moc spát. Ráno po budíčku jsme si vystáli frontu na záchod a šli na snídani. Na chatě se to hemžilo jak v mraveništi, každý běhal sem a tam s čelovkou, protože už mezitím zase vypnuli světlo. Naštěstí se v jídelně svítilo. Snídaně byly takové normální – čaj, chleba, máslo, džem. Vodu na pití a čaj navíc s sebou jsme si museli dokupovat. Na chatě nebylo moc vody a z kohoutku u umyvadla na záchodě voda opravdu jen kapala a pak přestávala téct docela. Po snídani jsme se sbalili na pokoji, kde totéž dělalo osm lidí, vše v úzké malé uličce, prostě zmatek. Konečně jsme mohli vyrazit.
Po ledovci se šlo dobře a my mířili do sedla pod Strahlhorn. Cestou začalo pěkně foukat. Proti nám se valil sníh s větrem, asi ve výšce půl metru nad zemí. Vypadalo to, jako bychom proplouvali sněhovým mořem. Jinak bylo hezky a slunečno. Stále proti větru jsme se probojovávali k sedlu, které bylo ve výšce asi 3700 metrů. V sedle jsme byli nuceni dát lyže na batoh, nandat si mačky a pokračovat půl hodiny po úzkém hřebeni dál vzhůru doleva. Vítr stále sílil, v nárazech se na nás valila mračna sněhu, kdy jsme neviděli vůbec nic, ale chvílemi foukal jen vítr bez sněhu. A právě v těchto chvílích jsme mohli vidět vpravo přes údolí další čtyřtisícovky: Nordend, Monte Rosa, Lyskam, Matterhorn a řadu dalších. Potom skončil hřebínek a my se dostali na mírnější ledové a zasněžené pláně vedoucí až skoro k vrcholu Strahlhornu. Nandali jsme si zase lyže a pokračovali dál. Vrchol se blížil. Pár desítek výškových metrů pod vrcholem jsme museli opět zastavit, nechat lyže ležet (museli jsme je zajistit proti odfouknutí) a pokračovali dál s mačkami a cepínem. Najednou jsme si všimli, že na hřebínku vedoucím k vrcholu leží pár lidí a jen s velikou námahou se těžko pohybují. Způsobil to prudký vítr. Byli neschopni pohybu a čekali se zaseklým cepínem, až vítr trochu poleví. Vlevo nastupovala na hřebínek pětičlenná skupina propojená navzájem jistícím lanem. Najednou fouklo asi trošku víc a všichni spadli směrem k nám z hřebene a sklouzávali dál dolů. Naštěstí se pak zasekli cepínem. Nahoru už potom dál nepokračovali, jako toho dne většina lidí. My s Ondrou jsme šli schováni pod hřebenem a potom nám zbývalo ještě nejhorších patnáct metrů. Ale vítr byl opravdu šílený. Čekali jsme jak v zákopu, připraveni vystartovat k vrcholu. Vítr polevil. První vyběhl Ondra, doběhl k vrcholovému kříži a zajistil se za něj. Mezitím zase vítr zesílil a já čekal na svůj běh. Pak vítr zase náhle polevil a já vyrazil jak to nejrychleji šlo. Ve výšce 4200m se opravdu těžko běhá, málem mi vyskočili plíce a zastavil jsem se až u kříže. Zajistil jsem se stejně jako Ondra o kříž a v tu chvíli vítr nabral svou obvyklou sílu a nepřestával. Z vrcholu jsme pozorovali okolí. Jednak po hřebeni plazící se postavy, někteří se nemohli hnout ani vrátit, a jednak jsme sledovali i překrásnou krajinu kolem dokola. Snadno jsme poznali kolem ležící čtyřtisícovky jako Dent Blanche, Obergabelhorn nebo Weisshorn a plno dalších. Dívali jsme se dokola, kde jsme už vylezli nebo kde jsme se vylézt pokoušeli. Pár čtyřtisícovek jsme už měli v minulosti za sebou. Zadívali jsme potom i na vedle ležící Rimpfischhorn - pěkná špička. Čekala nás na druhý den.
Zahájili jsme návrat stejným způsobem, jakým jsme přišli. Původně jsme chtěli přejít Strahlhorn po hřebeni, trošku sjet a vyjít na vedlejší Fluchthorn, vysoký asi 3800m. Upustili jsme od toho kvůli neustávajícímu silnému větru. Sjezd ze 4200m byl opravdu nádherný. Museli jsme cestou dávat pozor na velký počet ledovcových trhlin. Sjezd jsme skončili asi ve výšce 3400m a rozhodli se zahájit výstup na vedlejší Fluchthorn po normálce. Byli jsme ještě docela při síle a chtěli jsme to zkusit navzdory větru. Po ledovci se nám šlo poměrně dobře. Zprvu dlouhý traverz a potom prudce nahoru k sedlu až po závěrečnou vrcholovou skálu. Tam ale foukalo tak, že jsme se obávali nachat lyže volně ležet na zemi nebo je zapíchnout do sněhu. Museli jsme je zatížit velkýmy kameny. Vyrazili jsme k vrcholu po lehce lezitelné skále. Za chvíli jsme tam byli. Potom zase rychle zpátky k lyžím a další nádherný sjezd dolů až pod naši chatu. Zbývalo nám vystoupat poslední prudký výšvih k chatě. Ten den jsme dali 1900 výškových metrů.
Na chatě nás čekala výborná večeře o čtyřech chodech (polévka, salát, hlavní jídlo, desert) a k tomu dvě piva. Po večeři rychle připravit věci na zítřek a spát. Ve 21,30 jsme byli v posteli, ale spát se stejně moc v tom horku nedalo. Druhý den ráno zase budíček písničkou, snídaně a s rozedněním vyrážíme na druhou čtyřku - Rimpfischhorn (4199m.n.m.).
Začali jsme stejně jako včera po ledovci, ale asi po hodině jsme to stočili vpravo do sedla mezi Rimpfischhorn a Alallinhorn.Horu jsme podešli dlouhým traverzem zprava. Před námi šla skupina skialpinistů. Najednou jsme viděli, že je mezi nimi nějaký rozruch. Po chvíli jsme zjistili, že se jeden z nich propadl do trhliny. Nejdřív nebyl vidět, ale potom začal vyndávat lyže a posléze vylezl sám. Je dobře, když je skialpinista navázaný na laně. Vše dobře dopadlo, skupina se tomu zasmála a pokračovali dál. Po dlohém traverzu s výhledem na Matterhorn začalo doleva prudké dlouhé stoupání po dalším ledovci až do čtyřtisícové výšky, přímo pod skalnatý vršek Rimpfischhornu. Cestou jsme míjeli séráky obrovské jak několikapatrové domy, které trčely z ledovce. Konečně jsme se dostali ke skále. Spousta lidí byla ve sněhovém žlebu, ale zdálo se nám, že to není správná cesta k vrcholu. Měla by být více vlevo na skále, ale tam nikdo nebyl. Sundali jsme lyže a batohy a začali se připravovat na výstup. Sedák, mačky, cepín, lano a presky - mohli jsme vyrazit. Nastoupali jsme do půlky sněhového žlebu a začali lézt doleva po skále. Zrovna se odtud vracelo pár lidí a sdělili nám, že to nejde. Je tam prý moc sněhu a ledu. Řekli jsme si, že se na to podíváme sami jak to tam vypadá. Ve výstupovém žlebu to sice nevypadalo dobře, ale skála kousek vedle byla docela čistá. Začali jsme lézt s lanem a šlo to docela dobře. Jištění jsme si museli dělat sami - většinou pomocí smycí. Třikrát padesát metrů nahoru a byli jsme na předvrcholu. Zbýval nám padesátimetrový exponovaný traverz po hřebeni doleva, vedoucí až na vrchol. Dávali jsme velký pozor, abychom se nepřiblížili moc k pravé straně, kde byla převěj a pod ní několikasetmetrová propast. Zanedlouho jsme byli na vrcholu. Radost byla veliká. Opět se nám naskytly nádherné pohledy kolem dokola. Za chvíli dorazila na vrchol i skupina Italů. A jelikož už bylo hodně hodin a nám zbýval ještě sestup a sjezd, dlouho jsme se na vrcholu nezdrželi a začali jsme slézat dolů. Po první délce dolů jsme se dohodli s Italy a spojili naše a jejich lano kvůli slaňování. Dostali jsme se poměrně rychle dolů. Sice jsme my jim a oni nám nerozuměli ani slovo, ale posuňky pomohly. Po slanění rychle do lyží a sbalit věci a potom po ledovci dolů. Zažili jsme společně s italskou skupinou nádherný sjezd prašanem dolů. V druhé části sjezdu už byl sníh pokrytý zmrzlou vrstvou, která se při jízdě propadala a vytvářely se dokonalé koleje. Nešlo mi v tom vůbec zatáčet, ale nebylo se čemu divit díky mým opravdu starým lyžím. Byl jsem stále na zemi, únava už se taky přihlásila a proto jsem se při sjezdu opozdil. Na chatu jsme přišli pozdě. Večeře s přesně stanoveným časem jako všechno na chatě, už dávno byla. Po domluvě nám ji dali později. Při ní jsme si dohodli tůru na druhý den. Ondra navrhoval, i když byl stejně pekelně unavený jako já, vyjít na Allalinhorn (4027 m.n.m.) a udělat hned přechod na vedlejší Alphubel. To jsem hned rázně po menší výměně názorů(možná i malé hádce) odmítl. Měli jsme už něco za sebou, já měl rozedřené nohy (vzal jsem si špatné ponožky ) a navíc bychom museli táhnout úplně všechny věci sebou. Chtěli jsme totiž ráno chatu opustit a ušetřit peníze za další nocleh. Už se nám to začínalo docela prodražovat. Nakonec jsme se rozhodli pro technicky nenáročný Allalinhorn a potom sjet k autu a odjet domů. Po večeři jsme si dali dvě piva a šli spát. Spát se zase moc nedalo.
Ráno budíček, snídaně, všechno sbalit a vyrazili jsme k lanovkám. Počkali jsme až přijde vlekař a začnou jezdit lanovky. Dohodli jsme s ním, že si tam necháme věci a vyrazíme na Allalin na lehko. Kousek jsme si ještě pomohli druhou lanovkou a potom vyrazili na náš poslední výstup. Nevím proč, ale ten den nám pásy strašně klouzaly. Dost nás to unavovalo a zpomalovalo, ale přesto jsme byli brzo nahoře. Na této naší poslední čtyřtisícovce byly ale opravdu mraky lidí díky její snadné přístupnosti. Vyfotili jsme se na vrcholu, rozhlédli se po okolí a pustili se po nádherných pláních na lyžích dolů. U lanovky jsme si vyzvedli naše věci a po sjezdovkách i s plnou zátěží jsme upalovali dolů. Byl to docela dlouhý sjezd - ze 4000 do 1800m.n.m. Potom jsme to měli asi půl hodiny k autu pěšky. Kolem 16.00 jsme vyjížděli ze Saas Fee a kolem půlnoci jsme byli u mě doma. Ondra u mě přespal a ráno vyrážel domů do Ostravy. Výlet se nám vydařil podle našich přání a mohli jsme zase začít plánovat další akci, nějaké další čtyřtisícovky, nějaké další dobrodružství. Pravděpodobně na toto léto a to někam,kde jsme ještě nebyli.
