| maslic | 18. 12. 2009 | 3260 přečtení |

V létě v srpnu 2008 jsme se hned po Obergabelhornu rozhodli zkusit štěstí na Dent Blanche. Doufali jsme v lepší počasí a výstup nám výborně vyšel. Popsal jsem ho v následujícím článku.Je vlastně pokračováním článku o Obergabelhornu

Dent Blanche (4357m.n.m.) Poslední parkoviště

Walliské alpy - srpen 2008 – Obergabelhorn + Dent Blanche

Část druhá – Dent Blanche(4357m.n.m.) - Wallis


Cestou dolů z Arberbiwaku se nám zážitky trošku rozležely v hlavě a to, že bychom nikdy neměli nikam jít, se nám zdálo přehnané.. To, že jsme se v pořádku vrátili z Obergabelhornu, je vlastně taková ponuka, nabídka nebo šance, abychom ještě na horách něco dokázali, něco vylezli a nějaké dobrodružství zažili. Jsme tady v Zermattu, 850 km od domova (Ondra ještě o 500 km víc), počasí má být pěkné a další bouřka by neměla tak 2 dny přijít. Je sice ve vyšších polohách trochu nasněženo, ale vybrat by se něco dalo. Zmuttgrad na Matterhorn ne, Dent Hérens byl daleko. Na co tedy jít? Napadla nás myšlenka zkusit jít na Dent Blanche, nacházející se ve francouzské části Švýcarska. Vzdušnou čarou jsou to 4 km od Obergabelhornu, ale je to asi 100 km autem z jednoho údolí do druhého k nástupu z této strany. Dá se tam jít také ze strany od Matterhornu, ale tuto variantu jsme nezvolili a dobře jsme udělali. Připravili bychom se totiž o krásnou nástupovou cestu k Dent Blanchehütte.

Dent Blanche Východ - tento okamžik stojí za to vyfotit

Dorazili jsme v pohodě k autu, únavu jsme ani necítili, sbalili se, zaplatili parkovné, něco snědli a už jsme ujížděli směr Sion a potom k Dent Blanche. Naproti údolí Zermattu, které je přeplněno lidmi (zvláště Japonci), kde se nedá ani projít po hlavní třídě, bylo totiž údolí úplně prázdné. Nikde nikdo. Na malém parkovišti, na konci horské silnice, kam se ještě smělo zajet, stálo pár aut. Nejspíš horolezci nebo lidé, kteří mají rádi klid. Zaparkovali jsme také. Bylo ještě světlo.Uviděli jsme malou cedulku „Chata profesora Rossiera“, což je Dent Blanchehütte, jak jsme později zjistili. Stálo tam - asi 6 hodin. Chata je ve výšce 3.507 m.n.m. Vybalili jsme vaření a jídlo a něco si udělali. Po chvíli přišlo pár lidí, byli to Poláci. Byli na Dent Blanchehütte a předtím na Blancu. Trošku jsme se s nimi pobavili a potom odjeli. Vyspali jsme se u auta. Druhý den jsme nikam nespěchali. Ráno jsme si docela pospali a potom udělali snídani. Sbalili jsme věci. Batohy byly podstatně lehčí, než na Obergabelhornu. Něco málo k jídlu, věci na lezení, mačky, cepín. Vyrazili jsme. Potkali jsme ještě dva Švýcary,kteří si šli někam zalézt s lanem. Cesta vedla nejdříve lesem a zanedlouho se proplétala nízkým porostem prudce nahoru. Dovedla nás až k zavřenému stavení na samotě, kde začínaly rozsáhlé pastviny s velkým množstvím ovcí. Tam jsme také spatřili horu poprvé. Pohled to byl nádherný, objevila se najednou. Tyčila se v krajině úplně osamocená. Pravá strana (naše výstupová trasa) byla úplně zahalená v mracích, levá byla pěkně vidět. Hora je to opravdu krásná. Z dálky vypadala jako pyramida. Vtom se také dost ochladilo, začal foukat vítr. Z kraťasů a trička jsme přešli hned do zimního. Pokračovali jsme dál, Dent Blanche stále před námi. Cesta vedla po pastvinách, až jsem dorazili k malým jezírkům. Trošku jsme si odpočinuli a potom šli dál po nekonečných plotnách, až jsme dorazili ke sněhu. Pár lidí šlo také nahoru, zapomněli jsme si totiž zamluvit nocleh, tak jsme se docela obávali, aby nebylo plno.Potom se stoupalo po prudkém, strmém kamenném moři až na sníh a potom stejně prudkým sněhovým polem postupně se zmírňujícím až k chatě. Výška tu byla při chůzi už znát .Ondra mě na sněhu docela předběhl a byl už na chatě. Posledních pár set metrů začalo docela foukat a sněžit a chatu jsem pak uviděl, až když už jsem byl u ní. Byla malá, ale vevnitř útulná a vládla tam přátelská nálada.

Uvítala mě majitelka chaty(asi padesátnice), která, jak jsme se později od ní dozvěděli, byla bývalou horolezkyní a pokoušela se dříve i o Everest. Kvůli zdravotním potížím se musela vrátit. Ondra mezitím už domluvil nocleh. Naštěstí nás tam nechala i bez rezervace (příště musíme zavolat-je to risk). Teď ale, když vzpomínám zpátky (je to už dva roky, co jsme tam byli), ptali jsme se v Zermattu na info a oni to číslo nevěděli. Na chatě se normálně mluvilo francouzsky, ale německy a anglicky většina lidí také uměla. Dalo se dobře domluvit. Mezitím dorazil zbytek lidí, které jsme viděli cestou. Hodně jich odpočívalo u nádherných modrých jezírek. Malinká chata se příjemně zaplnila horolezci toužícími dostat se druhý den na vrchol hory.Bylo mezi nimi hodně horských vůdců se svými klienty.Vlastně většina kromě nás a dvou Irek, které seděly u našeho stolu. Ale venku to zatím nevypadalo moc dobře.Vítr se změnil v prudkou vánici, že člověk přemýšlel i o tom, jestli má jít na venku postavenou latrínu.V noci jsem musel jednou jít a nic moc. Ondrovi jsem sdělil,že v tomhle druhý den nikam nejdu. Špatného počasí jsem už měl dost. Dohodli jsme se na tom, že při budíčku uvidíme. Na chatě si dali všichni vydatnou večeři o několika chodech(už nevím přesně,co to bylo) a potom u piva nebo jiných nápojů spolu klábosili o svých zážitcích z dřívějška a o svých dosažených horských vrcholech. Zábava ale netrvala dlouho.Do devíti byli všichni v posteli plni očekávání a strachu, jak bude druhý den ráno, a jestli se to povede. Budíček byl, myslím, kolem třetí hodiny ráno. Když si na ten večer teď pozpátku zavzpomínám.....Popravdě řečeno, jsem si spíš v hloubi duše přál, aby bylo ráno škaredě. Moc se mi tam nechtělo po zážitcích na Obergabelhornu. Ale na druhé straně jsem si vždycky přál na Dent Blanche vylézt. Ať to bylo, jak to bylo,když jsme se ve tři ráno vzbudili, bylo úplně vymeteno a nebyla jiná možnost než vyrazit na výstup.

Druhé sněhové pole Lezecké úseky

Budíček proběhl ve stylu rozličných tonů a melodií. Potom jsme se všichni sešli dole v jídelně na snídani. Každý si, stejně jako my, snídaní vychutnal. Byl připraven chléb, máslo, sýr ,čaj a káva. Každý věděl, že po této příjemné snídani bude následovat náročný výstup. Potom následoval shon obvyklý na těchto chatách a v tuto časnou ranní hodinu. Navlékání do sedáků, nandávání přileb, oblékání a konečné navléknutí rukavic před odchodem zaměstnávalo všechny lidi na chatě, snad jenom kromě chatařky. Vyšli jsme mezi prvními ven. Bylo kolem čtvrté hodiny. V duchu jsem si ještě probral, jestli máme opravdu všechno. Tentokrát jsme vzali jenom jedno poloviční lano. Snad to bude stačit. Lezení začínalo hned za chatou. Za světla čelovek jsme šli bez jištění. Byl to lezecky jednoduchý úsek zvedající se prudce nahoru. Volily jsme logickou cestu nahoru. Tam, kde to šlo, jsme se vydali. Potom následovalo první sněhové pole. Bylo stále jasno, ale začalo pěkně foukat. Nejradši bych si býval nasadil sluneční brýle, ale nic bych neviděl. Byla tma a musel jsem to vydržet. Snad budou oči dobré, po proběhlé operaci už bych s nimi neměl mít větší problém.Ale ten strach tu stále byl. Dnes už mám pro tento případ čiré brýle používané v zubařství při broušení zubů sehnané od mého kamaráda a nemůžu si je vynachválit. To jsem ale odbočil. Na tomto sněhovém poli jsme si nazuli mačky. Zdolali jsme sníh a následoval další výšvih po skále. I tento úsek jsme přelezli bez jištění. Ondra mi začínal trošku utíkat. Byli jsme první ve výstupu a Ondrova touha být na vrcholu první byla veliká. Chodím sice pomaleji než on, ale vydržím jít hodně dlouho. Já zas na ty vrcholy tak nespěchám a mám svoje tempo a důležité je pro mě tam dojít. Kolikátý, to je mi jedno. Tak to ale ve dvojicích bývá. Musel na mě trošku čekat. Po tomto výšvihu následovalo další sněhové pole. Na něm nás došlo i předešlo pár dvojic. Přesně v tomto místě se začalo rozednívat. Je to nádherný pocit. Do mrazivé noční zimy vychází teplé slunce a při tom nejdříve ozáří vrcholky hor a potom postupně klesá níž a níž, až se dostane k vám, a vy pocítíte to teplo. Vmžiku se udělá nádherné teplo a vy vytahujete foťák a chcete si to zvěčnit. V tomto místě a zvlášť díky rozednění jsme uviděli Matterhorn a vedle Obergabelhorn s trasou našeho sestupu. Zamrazilo nás z toho v zádech.

Oba jsme určitě v tu chvíli zavzpomínali, co se stalo před dvěma dny. Ale konec snění a vzpomínání. Chceme nahoru, musíme jít. Následovali jsme potom asi dvě dvojice, které nás předtím předešly. Cesta postupovala dál úzkými prudkými sněhovými žleby končícími hluboko dole na úpatí Dent Blanche. Cestou jsme míjeli i slaňovací oka, která jsme použili při zpáteční cestě. Potom jsme se dostali na místo, kde končil sníh a začínala skála. Bylo načase sundat mačky, schovat cepín a začít lézt s lanem a pomalu se tak přibližovat k vrcholu, na který jsme se tak těšili. Na tomto místě se nashromáždilo více lidí a nastal trošku zmatek s převlékáním a potom následovalo i čekání, než lidé před námi odlezou do stěny. Lezení po skále nebylo nijak těžké-taková čtyřka. Někde bylo sem tam nějaké oko, anebo jsme dávali vlastní jištění. I ve stěně jsme museli čekat než dvojice před námi zvládnou komplikovanější úseky. Najednou nás zezadu začal někdo bezhlavě, až téměř nebezpečně předbíhat. Byl to mladý horský vůdce. Přelezl nám těsně nad hlavami, div nás neshodil, mimo obvyklou cestu, a zaštandoval kousek dál výše ve skále. Pak začal dobírat svoje tři ovečky a přitom na ně hlasitě pokřikovat a pobízet, aby přidaly. Bylo na nich vidět,že už toho mají dost a toto tempo nemůžou dlouho vydržet. V tuto chvíli nás ale předběhli, abychom je, jako i plno ostatních, později zase předešli. Odmítly horskému vůdci jít dál a vyžadovaly si dlouhý odpočinek. Ti tři byli úplně vyřízení.Nejraději bych toho vůdce hned na místě vyfackoval, jednak za ohrožování ostatních dvojic a jednak za uštvání svých svěřenců. Věřím tomu, že byl na horách velice dobrý a většinu z nás by lehce strčil do kapsy, ale toto chování se mi nelíbilo. Potom, když jsme se už vraceli od kříže, jsme je potkali a stále ještě postupovali k vrcholu. Ostatní horští vůdci byli úplně v pohodě. Starší, sympatické, přátelské tváře horalů postupující se svými svěřenci vzhůru k vrcholu pravidelným, ale svižným tempem. Ten, kdo si horského vůdce zaplatil (a nebylo to málo peněz), na tom musel být fyzicky velice dobře,protože námaha je to opravdu veliká. Dokonce cestou jedna holka na skále brečela a nechtěla jít dál. Potom to ale zvládla a na vrchol se dostala. Cesta pokračovala stále ve skalních lezeckých úsecích. Tři veliké skalní věže nazývané Gendarm - strážník, se obcházeli. Zanedlouho jsme se dostali na úzký exponovaný sněhový hřebínek vedoucí až k vrcholu. Na něm se zase tempo výstupu zrychlilo a já musel častěji odpočívat. Únava z výšky byla docela znát. Těsně před vrcholem nás minulo pár lidí směřujících už dolů. Ustoupili jsme jim ze hřebínku na stranu, abychom se vyhnuli, a jeden vůdce mi podal pomocnou ruku, aby mi neujely nohy. Potěšilo mě to. Dorazili jsme ke kříži, k vrcholu Dent Blanche. Bylo deset hodin dopoledne. Další můj sen byl splněn. A protože počasí vyšlo úplně nádherně, měli jsme tentokrát nádherné výhledy. Fotka na vrcholu zvěčnila náš, zase jednou úplně pohodový, výstup.

Cesta dolů probíhala skoro úplně stejnou trasou. Prudší místa se slaňovala, což nám velice pomohlo. Cestou dolů jsme udělali ještě spoustu krásných fotek. U chaty jsme si koupili jedno pivo a snědli něco z vlastních zbylých zásob. Sdělili jsme své zážitky chatařce a poděkovali jí za příjemný pobyt. Po půlhodině odpočinku jsme se vydali na cestu zpátky k autu. Nebyl důvod tam déle setrvávat. Při konečné fázi sestupu nás oba pálila chodidla. Těšil jsem se, až si zuji boty. Při zpáteční cestě jsme si také všimli, že hora už je zase zahalená v mracích. Asi se opakovalo stejné počasí jako včera.

Vyšlo nám to Pohled z vrcholu

U auta jsme se převlékli do relativně čistých a nesmrdících věcí a přemýšleli,co dál. Ondra na mně zkoušel ještě další čtyřtisícovku, ale to jsem mu rázně odmítl. Dvě úplně stačily a nohy už si taky zažily své, i když puchýře tentokrát nebyly. Vyhrála varianta navštívit Ondrovy známé, bydlící na statku u jednoho krásného jezera blízko Luzernu. Městečko poblíž se jmenovalo Küssnacht a jezero Zugersee. Už tam dlouho nebyl a zase by je rád viděl. Už jsme tam dříve jednou byli. Ondra tam jako malý kluk jezdil každé prázdniny na brigádu. Dlouho jsme se tedy na parkovišti nezdrželi a putovali jsme dál směr Luzern. Kolem osmé jsme dorazili. Na Lunchiho statku měli velikou radost, že nás zase vidí. Ihned nám nabídli pohoštění a potom nás provedli po nově postaveném obrovském domě. Nescházela ani prohlídka sklepa, kde byly tři obrovské garáže a také protiatomový kryt, což je podle švýcarského zákona povinností vybudovat u každé novostavby. Tentokrát u nich byl na brigádě jeden český student a jedna mladá Ruska. Potom jsme v zahradním krbu rozdělali oheň a při popíjení piva a opékání buřtů se rozvinula veselá zábava. Zbylo nám totiž jedno velké balení a všem naše dočerna opečené špekáčky velice chutnaly. Po chvíli jsme měli možnost i ochutnávat Lunchiho šedesátiprocentní slivovici, která mně tolik chutnala, že jsem požádal o jednu na doma. Kolem dvanácté jsem šel spát, protože jsem druhý den řídil. Chtěl jsem nechat dva staré kamárády, aby si zavzpomínali na staré časy na statku (ježdění v traktoru, autě a motorce po polích a plno dalších klukovin).Byli totiž skoro stejně staří a hodně si toho spolu užili.Spali jsme ve starém domě určeném k likvidaci. Ráno jsme trošku pospali. Všichni jsme se nasnídali a potom byla prohlídka hospodářských budov a celého hospodářství. V jedné obrovské stodole byl veliký sál ve starém stylu určený pro pořádání oslav a svateb. Kdysi jsem jednu svatbu v krojích a podle starých zvyků u nich viděl a stojí to za to. Při závěrečném kafíčku na terase jsme mohli v dálce pozorovat další tři hory, na kterých jsme ještě nebyli. Jejich bílé vršky jako by nás přímo lákaly k výstupu. Byli to Aiger, Mönch a Jungfrau v Bernských Alpách. Po kávě jsme se rozloučili a odjeli do Čech. Výlet a výstupy se nám velice líbily a doufáme, že další výstupy budou už jen za hezkého počasí.

| Komentářů: 1919 | Komentovat |
Horolezec

Hlavní menu

Rubriky

Čtenář

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


Vyhledávání

Vyhledat text


Galerie
David
David a ranní kafíčko
zobrazení: 600
známka: 0

Partneři

www.lipno-online.cz



Všechna práva vyhrazena. Určeno jen pro osobní použití. Bez předchozího písemného souhlasu spolku Icík Vyšší Brod Adrenalin Team je zakázáno jakékoli další zacházení s veškerým obsahem stránek - texty, fota, videa, grafické prvky, zvukové stopy apod.

Web běží na redakčním systému phpRS Stránka je validní HTML 4.01 Transitional Web je optimalizován pro Mozilla 3.x Web je optimalizován pro Opera 10 a nižší Web je optimalizován pro IE 8 a nižší TOPlist

© montimuf 2009   -   stará verze

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz