Gran Paradiso (4061m.n.m.) a Les Ecrins (4102m.n.m.) na lyžích

Zvoní telefon. Rychle se běžím podívat , kdo to volá. Je to Ondra. Zvedám telefon a už dopředu jsem zvědavý jakou bláznovinu zase vymyslel. Doufám, že to nebude nad moje síly, říkám si pro sebe. Tentokrát jsme se dohodli na skialpinistickém vyletu nejdříve do Itálie k městu Aosta a potom pokračovat do Francie k městu Briancon. A jak to dopadlo si můžete přečíst v následujícím článku, podívat v galeriích a shlédnout v multimediích.

Gran Paradiso (4061m.n.m.) a Les Ecrins (4102m.n.m.)

......................(Skialpinistická akce - duben 2009)........................

…. Zvoní telefon. Rychle se běžím podívat , kdo to volá. Je to Ondra. Zvedám telefon a už dopředu jsem zvědavý jakou bláznovinu zase vymyslel. Doufám, že to nebude nad moje síly.

Já: „Ahoj, jak se vede.“

Ondra: „Jó, jde to.Tak co počasí na příští víkend? Myslíš, že bysme mohli už konečně někam vyrazit? Už se těším jako blázen. Nejradši bych nějaký čtyřtisícovky. Francie, Itálie nebo tak něco. Od června, až se to narodí, se už nikam dlouho nedostanu. Co ty na to?“

Já: „No, já nevím. Počasí nic moc. Teď furt v alpách sněží a i kdyby přestalo, nemůžeme tam hned vlítnout. Museli bychom pár dní počkat, až to sedne. Já mám připravenou cestu na Piz Berninu a na Palü. Jde se tam z chaty Diavolezza, na ni se dostanem lanovkou. Pod Berninou je chata Marco e Rosa . Na ni bychom mohli přespat, zimní místnost by měla být otevřená.“

Ondra: „Docela dobrý, ale Piz Palü není čtyřka.“

Já: „Ne, to není. Skoro. Ale myslím, že by stálo za to. A ty máš už něco připravenýho?“

Ondra: „Jo. Díval jsem se na ty Bernský alpy. Eiger, Mönch, Jungfrau a Nolenova cesta.Museli bychom spát furt venku.Jsou tam dlouhý přechody a málo chat. Jinak by to časově nevyšlo.“

Já: „O tý Nolenově cestě už jsem slyšel a docela se mě líbí. Ale já nebudu lítat někde v zimě se spacákem,žďárákem a batohem těžkým jako kráva ve čtyřech tisících. Není mi třicet jako tobě. Chtělo by trošku pohodu na chatách a s lehkým batohem. A taky kvůli sjezdům.“

Ondra: „Plno dobrejch horolezců se pořádně rozjelo až po padesátce. Potom mě ještě napadlo, že bychom se mohli ještě podívat na dvě osamocený, ale dost vzdálený čtyřky. Gran Paradiso v Itálii a Les Ecrins ve Francii. Potom bychom měli z těch osamocenejch skoro všechny. Sice obtížnost nic moc, ale na zimu dobrý.“

Já: „Padesát mi sice jěště není, ale to by šlo. Musím se na to taky podívat. Doufám, že to není nějaký šílenství. Ale všechno záleží na počasí a na lavinovým nebezpečí. Ve trojce nemůžem nikam lízt. Hele, budu sledovat počasí po celejch alpách a uvidíme. Moc dobře to zatím nevidím. Furt sněží a předpověď je na hovno. Abychom se letos vůbec někam na lyže dostali.“

Ondra: „Nestraš. Od června se dlouho nikam nedostanu.

Já: „Snad to vyjde. Času máme ještě dost. V květnu by se mělo dát ještě chodit. Budu sledovat počasí a zavoláme si. Taky už se nemůžu dočkat. Tak čau.

Ondra: „Tak zatím.“

Tak takhle, a v podobném stylu, probíhala většina našich telefonátů ohledně hor. Ondra něco vymyslel a mně se to zdálo přehnaný a snažil jsem se to trošku zmírnit. Na druhou stranu musím zase přiznat že akce , které Ondra v horách připravil, ať už to vypadalo na první pohled na jakkoli velké bláznovství, byli vždy perfektně připravené a mělo to hlavu a patu. Mohl a můžu se na to vždy spolehnout. Záleží potom už jenom na tom, jestli se Vám chce a jestli se do toho pustíte. To je první bod vedoucí k úspěchu nebo provedení celé akce. Už od začátku dubna jsme hlídali počasí, abychom někam na lyžích vyrazili .Neustále něco nevycházelo. Buďto bylo škaredě, nebo příliš velké lavinové nebezpečí. A když už tyto dvě věci vyšly, někdo z nás nemohl. I tentokrát to nevypadalo vůbec dobře. V pondělí jsem zase urputně sledoval počasí na internetu a vypadalo to na změnu.Lepšilo se to a to právě v oblasti Itálie a Francie. V úterý už to bylo jisté.Bude tam hezky. Musíme tam vyrazit.

Budu mít asi probém s nahlášením dovolené.Takhle jenom pár dní dopředu. Volám rychle Ondrovi jak je to u něj s dovolenou. Prý žádný problém. Tak to závísí teda už jenom na mě. Hned druhý den v práci žádám o svoji dovolenou. Důvod uvádím, že bude ve Francii hezky a že tam musím rychle na lyže (u nás v práci neležel už dva měsíce sníh a byla příjemná tepla). Nedůvěřivě na mně koukali, ale nakonec to přeci jenom vyšlo. Dostal jsem dovolenou. Snad mi uvěřili nebo to bylo kvůli odbourávání staré dovolené a to je u nás vždy uvítáno. Rychle volám radostnou novinu Ondrovi, ale dozvídám se, že on má problémy. Díky hospodářské krizi, která se projevovala i u nich v práci, nebylo vůbec jisté, že dovolenou dostane. Jeho šéf si to prý musí rozmyslet. Já jsem si zase druhý den běžel v práci domluvit, že možná nepojedu, protože kámoš nebude moct. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Ondra dostal taky dovolenou a mohli jsme vyrazit.

1.den

Tento týden jsem měl směnu od čtyř hodin ráno a proto jsem byl docela nevyspalý. Proto mně cesta tisícdvěstě kilometrů dlouhá do italského města Aosty hned po práci připadala jako dobrý úlet. Ale co se dalo dělat. Jinak to nešlo. Z práce jsem přijel domů do Vyššího Brodu kolem jedné hodiny, dal si kafe a dopřipravil věci, a ve tři už jsem vyrážel směr Plzeň. Tam jsme měli totiž sraz. Po páté jsem dorazil k pumpě na okraji města Plzně, kde jsme se setkali. Ondra, který tam na mě už čekal a přijel z Ostravy, byl celý netrpělivý. Prý, kde jsem tak dlouho, že čeká už třičtvrtě hodiny. Přeložili jsme věci do jeho auta a vyrazili na naši, naštěstí skoro jenom po dálnicích, dlouhou cestu do hor. Řídil jsem jako první. Chtěl jsem to mít brzo za sebou, půlku cesty, a potom usnout. Cesta po německé dálnici ubíhala rychle. Města jako Nürnberg, Karlsruhe nebo Strasbourg ležící ve Francii, jsme rychle nechávali za sebou. Cesta pokračovala po dálnici stále na jih. Následovala švýcarská města Basel, Bern a Lausanne. V Martigny byla možnost odbočit tunelem k Blancu, ale my jsme zvolili směr na tunel Grand St.Bernard vedoucí potom do Itálie a města Aosty keré je centrem národního parku Gran Paradiso. Mont Blanc byla taky jedna z našich možných možností, ale prostě v Itálii bylo druhý den lepší počasí. V Aostě jsme byli kolem třetí ráno než jsme vyjeli na kraji města někam do kopců po horské silničce uložit se vedle cesty do spacáku ke spánku, byly čtyři hodiny. Rychle jsme se uložili a asi brzo usnuli, protože mé druhé pivo jsem ráno našel sice otevřené, ale skoro neupité stojící u spacáku ráno u mé hlavy.

2.den

Probuzení bylo fantastické. Slunce do nás jistě dlouho už pražilo a mokré spacáky pokryté rosou již dávno vyschly, když jsme se vzbudili. Byli jsme vysoko nad městem na pravé straně. Obrovské město jak na dlani a za ním se zvedal park Gran Paradiso do neuvěřitelné výšky. Jeho nejvyšší vršky byli pokryté sněhem a přitom u nás bylo dobrých dvacet stupňů už takhle po ránu. Nevím, jestli jsme z našeho místa mohli vidět vrchol Gran Paradisa, ale oba jsme si pomysleli „Tam prostě musíme“. Udělali jsme si u auta snídani, celou tu nádheru vyfotili, nasedli do auta a vyrazili co nejvíce se přiblížit našemu cíli – Gran Paradisu. Sjeli jsme dolů do Aosty abychom se hned za ní naproti vyhoupli po horské silničce do místa zvaného Pont. Byl to vlastně jen velký hotel a obrovské parkoviště. Kolem dokola už byl jenom síh. Byli jsme ve dvou tisících a naše cesta autem končila. Zaparkovali jsme a vybalili lyže a věci potřebné k výstupu. Dnešním cílem byla chata Rifugio Vittorio Emanuele nacházící se ve výšce 2680m.n.m.Docela odpočinkový výstup. Nejdříve jsme pokračovali ve směru údolí asi kilometr dopředu. Potom jsme zahnuli doleva a prudkým žlebem postupovali nahoru. Stopa tam sice nebyla, ale směr musel být správný. Když už se žlebem díky jeho prudkosti nedalo jít, zahnuli jsme doprava, prošli mezi skalami a po chvíli se napojili na skialpinistickou stopu vedoucí k chatě. Za chvíli jsme u ní byli. Byla už vidět z dálky jen co jsme se přehoupli přes skalnatý úsek na začátku naší cesty. Na chatě jsme se nahlásili a něco snědli z vlastních zásob. Času bylo ještě dost a tak jsme se ještě vydali na aklimatizační procházku údolím vpravo od Gran Paradisa zhruba do třítisicové výšky. Tam jsem odmítl jít dál, když jsem na sněhové planině objevil veliký výhřátý balvan, na kterém se zpočátku dobře odpočívalo a potom i spalo. To byl také důvod, proč jsme po tomto odpočinku vypadali oba, jako kdyby nám na obličej někdo nakreslil mapu Evropy. A když začali z okolních svahů sjíždět menší laviny, bylo jasné, že už dál nepůjdem. Sjeli jsme k chatě a protože byl ještě čas do večeře, zahájili jsme lavinový výcvik – hledání pípáků zahrabaných ve sněhu. Každá chvilka se musí využít. Potom byla výborná večeře a následoval odchod do podkroví do lágru spát. Vybrali jsme si ho sami, protože byl levnější a nelitovali jsme.Byli jsme tam úplně sami a měli jsme svůj klid. Ve spodních dvou patrech kde byli pokoje, byla chata nacpaná k prasknutí. Druhý den se na výstup chystalo opravdu hodně lidí. Usnuli jsme.

3.den

Brzo ráno byl budíček a potom hned snídaně. Pořádně jsme se nacpali a napili aby nám potom nescházeli síly. Batohy jsme už měli připravené dopředu, takže netrvalo dlouho a po snídaní jsme hohli vyrazit. Plno lidí vyšlo už před náma a plno si dalo na čas a vyšli déle. Byla to jednoduchá cesta stále rovnoměrně stoupající nahoru. Nejdříve po sněhu a potom po ledovci. Přechod nebyl vůbec patrný a kdybychom to nevěděli, nepoznali bychom to. Problém by tu mohl být v létě při nástupu na ledovec, ale teď byla zima a kolem dokola byly jen bílé planiny bez trhlin. Stále jsme stoupali a u mě se začínala objevovat únava z výšky. Byla to přeci jenom čtyřka. Musel jsem sem tam zastavovat a Ondra mě kus utekl. Ale já jsem nespěchal. Chvíli na mě čekal, ale potom mi zmizel nadobro. Dostal se mezi vedoucí skupinu,která se ten den dostala první nahoru. Já jsem předešel taky plno lidí, ale na tu jejich rychlost jsem neměl. Tak jsem takhle místy odpočívajíc dorazil k vrcholu. Nejvíce mi dal zabrat poslední hodně prudký úsek pod vrcholem. Zbývalo ještě vylézt po skále k Madoně. Byl tam neuvěřitelný nával a začalo pěkně foukat. Sundal jsem lyže a s mačkami na nohou jsem se prodíral k vrcholu. Nakonec se mi to povedlo a u Madony jsem se nachal od někoho vyfotit. Mohlo být kolem půl jedenáctý. Stejnou cestou jsem se prodral dolů k lyžím. Těšil jsem se na sjezd. A bylo taky proč. 1400 metrů k chatě. Ondra už byl mezitím na cestě dolu a já se přidal k jedné skupince a sjížděl také. Nahoře ledová vrstva s popraškem sněhu, potom dlouhý úsek sněhu akorát a těsně nad chatou trošku mokřejší. Na chatě jsme se zase sešli a trošku občerstvili. Podle rady místňáků jsme si potom, místo abychom jeli rovnou dolů, vystoupali asi dvěstě výškových metrů za chatu a přehoupli se do vedlejšího, na lyžích sjízdného údolí vedoucímu až k našemu autu. Tím jsme se vyhnuli skalnatém úseku nástupové cesty a užili si další parádní sjezd do výšky 2000m. Trošku akční byl prudký sjezd do údolí který jsme nemohli najít. Několikrát jsme se zastavili na skále, kde byla jen propast dolů. Nakonec jsme našli průjezd a sjeli dolů. U auta jsme mohli být kolem jedné. Převlékli jsme se, sbalili věci, dlouho neotáleli a vyrazili směr další čtyřtisícovka. Les Ecrins ve Francii. Jeli přes Aostu do Torina a dále do francouzského Brianconu. Potom už jenom kousek do našeho vychozího bodu na Ecrins – Ailefroide.Byl to asi třistakilometrový přejezd a bylo se cestou stále na co dívat. V Ailefroide jsme si našli nástup na druhý den a na příjemné plácku pod stromy (parkoviště pro auta – zakaz kempování) jsme se utábořili. U pořádného jídla, piva a kořalky jsme potom plánovali zítřek. Měli bychom na pohodu dojít na chatu CAF, kde jsme měli zamluvený nocleh. Večer trošku poprchávalo, ale my jsme ve spacácích ničím nerušeni pod stromy usnuli.

4.den

Ráno jsme se pořádně prospali, času jsme měli dost. Úkol na tento den bylo dojít na chatu Rifuge des Ecrins zvanou také CAF. Nebyla to ale zase taková procházka , jak by se mohlo zdát. Cesta na chatu podle průvodce v tuto roční dobu byla odhadována na šest hodin. Auto parkovalo ve výšce 1874m.n.m. a chata CAF stála ve výšce 3170m.n.m.. Autem jsme dojeli kam až to nejdál šlo. Z Ailefroide to bylo dobrých šest kilometrů. Na zčásti prohrnutém parkovišti jsme nechali stát naše auto a zrovna v tu chvíli začalo dost pršet. Pozorovali jsme zataženou oblohu a přemýšleli, co dál. Ondra ihned navrhoval, že vyrazíme i za cenu, že zmokneme. Já bych nejraději chvíli počkal. Nebylo totiž jasné, jestli je to jenom přeháňka nebo déšť na delší dobu. Podle předpovědi před čtyřmi dny by nic většího přijít nemělo. Stále pršelo a potom mně něco napadlo. Napíšu SMS někomu do Čech ať to zjistí na netu. Napadl mně Grofáč, ten by přece mohl sedět v práci u počítače. Nebyl ale žádný signál. Sjeli jsme zase dolů do Ailefroide a naskočil. Napsal jsem SMS a čekali jsme na odpověď. Čtvrt hodiny se nic nedělo a tak jsme vyrazili zase zpátky. V serpentinách cestou nahoru došla SMSka „ Od zítřka dva dny vymetýno „. Volba byla jasná, a když mezitím přestalo pršet, už jsme od auta vyráželi s plnou polní směr chata CAF. Ještě, že máme tu techniku. Nedjříve jsme šli na lyžích, protože na kilometrové rovině před náma , táhnoucí se od parkoviště, byl sníh. Potom ale na místě, kde doleva do údolí ledovec Noir začínal postupně s výškou nabírat svou sílu a šířku, zasahující na svém konci až pod vrchol Barre des Ecrins, i když o několik set metrů níž, jsme pokračovali rovně zpevněnou cestou bez lyží, až jsme se dostali po čtyřech stech výškových metrech k patě ledovce Blanc, který, jak jsme později zjistili, končil skoro až pod vrcholem Ecrins . Jeho přední ledová hradba byla vidět již od auta. Těsně před patou ledovce zase začal sníh a my se vrátili zpátky na lyže. Už se šlo zase lépe s lehčím batohem. Namířili jsme si to potom nejdříve k chatě Rufuge Glacier Blanc, která byla napravo od začátku ledovce Blanc. Tam jsem si nechal schované svoje botasky zabalené v igelité tašce, kterou jsem měl připravenou. Ondra si je nesl dál sebou. Od chaty byl dále prudký výšvih na vršek ledovce, kde jsme pokračovali dál po velice mírně se zvedajícím ledovci v tuto dobu bez viditelných trhlin, na jehož konci se tyčil bílý Les Ecrins, jehož vrchní část byla pro tento den zahalená v mracích. Po pár kilometrach chůze jsme v dálce na skále konečně spatřili chatu, vypadající z našeho místa jako bunkr. Po dalších pár kilometrech jsme se dostali přímo pod ní a zbýval už nám jenom závěrečný stopadesátimetrový výšvih. Konečně jsme stáli u chaty.

Trvalo nám to od auta šest hodin a únava byla docela znát. Vešli jsme do předsíně, která byla zároveň lyžárnou, dovnitř. Již při našem plánování této cesty jsme se dozvěděli z netu, že na chatě CAF bývají většinou v zimě výhradně jenom Francouzi. Bylo tam také napsáno o chataři, velice přátelském člověku, který ale mluví nejraději jenom francousky a když to musí být, německy, a to velice málo a špatně. Vešli jsme dále do hlavní místnosti, jídelny nebo hospody – nevím, jak by se to na takovýchto chatách dalo přesně popsat – prostě hlavní místnosti, kde se odehrává veškeré dění. Informace, dopředu získané, nelhaly. Přivítal nás velice příjemný chatař menšího vzrůstu a přátelské tváře. Ihned nás odvedl nahoru do patra do malé místnosti, naší ložnice. Cestou jsme se zatím domluvili lámanou němčinou na jedné večeři a jedné noci. Podle věcí položených na jedné posteli v našem pokoji, jsme poznali, že tam nebudeme sami.A také po chvíli se objevil čilý šedesátník, pozdravil nás nesrozumitelnou řečí, otevřel okno, vylezl si do něj a něco tam dělal. Když zase okno zavřel a zmizel s úsměvem pryč, prozkoumali jsme, co tam vlastně dělal. Za parapetem stálo pár plastových lahví a kapala do nich z rampouchů visících z okapu životodárná pitná voda, která stála na chatě velký peníz. Nelenili jsme, vylepšili jsme metodu Francouze, nacpali do našich pet flašek sníh a dole u krbu jsme je nechali roztát. Když sníh sednul, jeden z nás ho nahoře v okně doplnil. Byli jsme nadmíru spokojeni, že si drahou vodu nemusíme kupovat a že si ji dokážem sehnat sami. Dole v lokále sedělo asi tak pětadvacet lidí. Fracouština tam létala vzduchem, jako když bičem mrská. Nerozuměli jsme ani slovo. Samozřejmě se za chvíli projevila zvědavost ostatních, odkud že vlastně jsme. No češi přece. Jeden z Francouzů měl ruské předky, zkoušel na nás ruštinu, ale uměl velice málo. Zůstalo při tom, že jsme jim nerozuměli a později při večeři, víně a pivě jsme se jaksepatří zkamarádili. Jenom s jedním člověkem se nikdo nebavil. Byl to Němec. Byli jsme docela překvapeni, že společnost na chatě se pohybovala kolem průměrné věkové hranice šedesáti let. Skoro žádní mladí lidé, snad jenom číšník z chaty a ještě jeden. Seděli jsme u krbu, rozehřívali vodu, sušili věci a po výborné večeři jsme se všichni bez vyjímky odebrali ke spánku. Druhý den se všichni těšili na dosažení zimního vrcholu Les Ecrins. Budíček byl jako obvykle v časnou ranní hodinu.

5.den

Brzo ráno byla snídaně, obvyklá na těchto chatách. Po ní jsme ještě za tmy vyrazili. Nejdříve prudkým sjezdem z chaty dolů (asi 200 výškových metrů), a potom skoro po rovině po bílém ledovci Blanc, až jsme došli k úpatí Les Ecrins. Bylo úplně jasno a hora se nám zvedala po naší levé ruce do obrovské strmé výšky. Čekalo nás tisíc výškových metrů v bílém strmém svahu proplétajících se mezi trhlinami a séráky. Začalo se pomalu rozednívat, ale stopu jsme neviděli žádnou. Těsně vedle sjeté laviny z minulého týdne jsme se postupně všichni vydali nahoru.Většinu trasy prošlápnul Ondra ještě s pomocí jednoho Francouze. Jak nejrychleji jsme mohli, podešli jsme obrovský sérák a postupovali stále klikatě nahoru. Cestou jsme se museli vyhýbat spoustě trhlin, až jsme se dostali na horní levou část hory. Po celou dobu výstupu jsem měl nepříjemný pocit z hlubokého sněhu a prudkého svahu. Ale nic zvláštního se nestalo, sníh držel. Tam se cesta zlomila doprava a dlouhým traverzem se postupovalo až do malého sedla mezi hlavním a zimním vrcholem. Odtamtud to byl již malý kousek prudkým svahem doprava. Na zimním vrcholu jsme se ve krátké chvíli všichni sešli (původně jsme přemýšleli dostat se i na hlavní vrchol, ale když jsme cestou viděli jeho zledovatělé stěny a dlouhý, desetidélkový hřeben, upustili jsme od toho. Třeba někdy jindy lezeckou cestou z druhé strany). Všechny dvojice a skupiny, které postupovali nahoru měli obrovskou radost z dosažení této nejjižnější čtyřtisícovky, ze které je vidět Středozemní moře. Zdálo se nám, že jsme ho v dálce viděli – modrý tmavý pruh na obzoru. Všude kolem nás se rozprostíraly menší hory a dlouhé hřebeny. Prostě nádhera. Mohlo být tak kolem desíti hodin. Zahájili jsme sjezd přibližně po stejné trase po které jsme vystoupali. Byl to dlouhý a nádherný sjezd ve skoro prašanu s tenkou zmrzlou krustou na povrchu. Po sjezdu jsme si dole na plochém ledovci Blanc odpočinuli, posvačili a přitom si prohlíželi Les Ecrins v celé nádheře. Mohli jsme pozorovat i zbytek skialpinistů sjíždějících dolů. Obzvlášť pěkný pohled byl na jednoho snowboardistu, který si to opravdu užíval.

Mírným svahem po ledovci Blanc jsme sjeli pod chatu a potom vystoupali na ni pro zbytek věcí. Po jednom pivu na terase a rozloučení s chatařem jsme sjížděli až na patu ledovce Blanc, kde po krátkém sněhovém poli končil sníh. My se přezuli do tenisek, lyžáky a lyže šli na záda a my sestoupili klikatou cestou k našemu autu. Sbalili si věci a ještě tentýž den dorazili do Čech. A tak skončil náš další vydařený výlet na lyžích do alp.