| maslic | 24. 12. 2012 | 5564 přečtení |

Již několikrát v minulosti jsme chtěli přelézt jednu poměrně z málo lezených cest Matterhornu – Zmuttgrat. Když jsme se na tuto cestu v předešlých letech chystali, zdálo se nám na této cestě příliš mnoho sněhu, ale tento rok nebyl sníh skoro žádný, celý Matterhorn bez sněhu. Vypadalo to zdánlivě jako ideální příležitost tuto cestu zkusit a to byla asi chyba.

Nákres cesty-Pohled z Obergabelhornu Nákres cesty-Pohled z Dent Blanche Matterhorn při sestupu z chaty


Romantika penzionPenzion JindřichohradeckoKunžak ubytováníUbytování KomorníkKomorník chataČeská KanadaHotel Jižní ČechyUbytování Česká KanadaLes chataChatyOkounUbytování velké skupinyRekreace chata

......................Matterhorn – Zmuttgrat...................

(nepodařený výstup touto málo využívanou cestou - léto 2010)



Existují dvě varianty. Jedna je s nástupem přes Lonzabiwak od Schönbielhütte.Tato varianta je už těžko proveditelná kvůli ustupujícímu ledovci. Druhá vede od Hornlihütte a tu jsme zvolili my. Za ideálních podmínek by to mělo trvat šest hodin od Hornlihütte k vrcholu s obtížností do čtyřky. Ale co jsou ideální podmínky?Určitě ne celý Matterhorn bez sněhu a příliš velká tepla, jaká tento rok byla. To vše jsme potom v průběhu cesty zjistili.


Do Švýcarska jsme jeli naší obvyklou cestou přes Linz, Bregenz, Chur a potom do Zermattu. Jeli jsme na noc, přespali v horách ve stanu, protože trošku pršelo. Brzo ráno jsme potom byli v Zermattu. Pomohli jsme si lanovkou na Schwarzsee a odtud jsme šli dál pěšky na Hornlihütte. Na chatě jsme byli brzo, měli jsme spoustu času, a tak jsme se šli podívat na nástup naší cesty. Nebylo to ale možné kvůli neustále padajícímu kamení. Vrátili jsme se a vylezli si dvě délky na cestě Hornli. Vše se zdálo ideální, předpověď počasí dobrá a my se těšili, a zároveň obávali naší cesty. Budíček jsme měli na dvě ráno, ve tři jsme chtěli vyrážet. Šli jsme brzo spát a dostali jsme samostatný pokoj, abychom měli klid a vyspali se na tuto nelehkou cestu.

Matterhorn od Schwarzsee Matterhorn-vlevo Hornligrat a vpravo Zmuttgrat

Ráno jsme vstali, oblékli se a sešli dolů na snídani, která už tam byla u stolu připravená. Zanedlouho už jsme vyráželi od chaty traverzem po zčásti sněhovém a zčásti ledovém poli pod skálu, kde začínalo lezení. Do těchto míst jsme se den předtím kvůli padajícímu kamení vůbec nedostali a nemohli se tak připravit na začátek cesty. Museli jsme proto teď za tmy najít přesný nástup cesty. Chvíli nám to trvalo, asi na třetí pokus jsme začali stoupat několik desítek metrů nahoru po skále.Myslím si,že jsme zde určitě takovou hodinu ztratili. Po zdolání lezecké části jsme se dostali na prudký led a sníh. Tam začalo asi padesetistupňové stoupání (možná i víc, v té tmě to bylo těžké odhadnout) po ledě. Terén nic moc. Prudký ledový splaz rozbrázděný žlábky a vyplněný přimrzlým štěrkem. Měli jsme také málo šroubů na jištění a na štandy. Hodil byl se asi i druhý cepín. Pomalu jsme stoupali nahoru, jistíce se tím málem, co jsme sebou měli. Byli jsme v místech, kde hrozil pád kamení. Ten mohl být vyvolán jednak lidmi postupujícími po hřebeni Hornli, nebo při samovolném padání ze severní stěny při rozednění a oteplení. Proto jsme chtěli být co nejdříve pryč z této nebezpečné části. Po dvou lanových délkách na ledě jsme se dostali na mirnější část pod severní stěnu, kde už byl zase sníh. Postupovali jsme už rychleji a pohodlněji traverzem doprava. Prošli jsme pod severní stěnou, pod nosem Matterhornu a cestou stále pozorovali, kudy bychom se dali doleva nahoru a dostali na Zmuttgrat. Po chvíli se terén zase začal měnit k horšímu. Dostali jsme se traverzem opět na padesátistupňové ledové pole končící dole prudkými skalami v údolí. Kdyby tu byl sníh, lehko bychom traverz dokončili, nebo bychom odbočili v nejpříhodnějším místě doleva přímo nahoru a dostali bychom se tak nejkratší cestou přímo na Zmuttgrat. S naší nedostatečnou výbavou a malými zkušenostmi na ledu jsme se rozhodli pro dokončení traverzu po ledě na úplný začátek Zmuttgratu – hřeben. Pomalu jsme postupovali do boku nejistým krokem na zaseknutých hrotech maček, nedostatečně se jistíce, a pod sebou mezi nohama s dvoukilometrovou dírou do údolí. V této nejhorší části se nám navíc ještě rozednilo, nemohl jsem si ani nandat sluneční brýle. Po chvíli nás už začaly míjet první kameny uvolňující se vlivem slunce a tepla. Naštěstí nás ani naše lano natáhnuté mezi námi žádný netrefil, ani nepřesekl. Zrychlit jsme ale nemohli. Šlo nám to stále stejně pomalu a už nám začínalo docházet, že jsme se sem vypravili za špatných podmínek. V tuto dobu jsme již měli být na velkých zubech Zmuttu nebo někde za nimi.

Na ledové stěně pod Zmuttgratem Na ledové stěně-vzadu severní stěna Na štandu na ledě

Když jsme se dostali na hřeben Zmuttu, byli již docela dost unavení a takříkajíc vyšťavení. A to jsme ještě nikde nebyli. Cesta zpátky již nebyla. Aspoň ne ve dne. Každopádně jsme si hodně oddychli, že jsme se konečně dostali z nebezpečného ledu, i když s velkým zpožděním, na hřeben Zmuttgrat. S průběžným jištěním jsme po něm stoupali nahoru. Na celé této cestě, jako ostatně na celém Matterhornu, nedržel kámen na kameni. Každý chyt a každý stup jsme si museli dopředu oťukat, aby se to s námi neutrhlo. Několikrát jsme i sami na sebe vysypali kamení. Stačilo pouze málo, aby se kamení dalo do pohybu. Postupovali jsme stále nahoru v rozbitém terénu, jistíce se průběžně lanem mezi kameny. Cestou jsme přešli i několik sněhových polí a vpravo jsme cestou mohli sledovat Liongrat. Potom jsme se dostali konečně k prvním zubům Zmuttu. Některé jsme přelézali, některé obcházeli a z posledního jsme asi dvacet metrů slanili. Času stále ubývalo a nám začínalo být již jasné, že to prostě nemůžeme ten den k vrcholu stihnout, natož Matterhorn přejít a vrátit se po Hornligratu, který jsme ani neznali. To byla naše další velká chyba. Po slanění začalo normální lezení s jištěním s lanem zčásti přímo po hřebeni Zmuttgratu nebo vlevo těsně vedle něho. Při sněhové pokrývce by byla cesta mnohem jednodušší. Dalo by se stoupat vlevo vedle hřebenu v malém žlábku zcela bez problémů. Naše cesta však stále vedla po hodně rozbité skále, kde se muselo dávat velký pozor. V jednom místě jsme si dvakrát zašli a ztratili jsme další hodinu. Už bylo zcela jasné, že to nemůžeme stihnout. Potom jsme našli konečně správnou variantu výstupu a pokračovali přímo po hřebení stále nahoru. Dostali jsme na sněhový hřeben a malý plácek, kde se dalo i posadit. Byli jsme ve výšce kolem 4000 metrů a Zermatt přestával být na levé straně pomalu vidět. Na pravé straně jsme si mohli prohlédnout celý Liongrat. Počasí bylo nádherné. My se ale potřebovali domluvit, co budeme dělat dál. Byli jsme totiž již dost unavení třináctihodinovou cestou v exponovaném terénu. Měli jsme totiž být již dávno za vrcholem a sestupovat s ostatními horolezci ( kteří po něm vyšli) po Hornligratu dolů. Mysleli jsme, že nám ukážou cestu dolů. Místo toho jsme měli před sebou ještě 500 metrů výstupu stěnou, kde byla velmi těžká orientace a popisů k ní jsme našli velice málo. Byl to nejtěžší úsek cesty a dost jsem se toho obával. Po chvíli totiž končila cesta po jasném hřebeni a začínalo se nalézat přímo do stěny. Měli jsme tři možnosti. První byla vrátit se, druhá pokračovat dál a ve stěně bivakovat a třetí byla zkusit si zavolat záchranný vrtulník.Vrátit se zpátky by bylo velice náročné a skoro až nemožné.Vyhnout se padajícímu kamení by znamenalo postupovat po ledě v noci a stejně bychom to do setmění ani nestihli. Možnost návratu jsme ihned zavrhli. Postupovat dále by se ještě nějakou tu hodinu dalo, ale bivaku ve žďárákách bychom neušli. Navíc jsme se báli orientace ve stěně. Nějaký popis cesty jsme měli, ale ve stěně to vypadá všechno jinak. Vůbec se nám do toho nechtělo. Navíc po ztrátě městečka Zermattu z dohledu, což by se za chvíli určitě stalo, bychom si nemohli pravděpodobně zavolat ani pomoc telefonem. Po chvíli přemýšlení a probírání pro a proti jsme se rozhodli zkusit si zavolat záchranný vrtulník. Kdyby alespoň jeden z nás řekl, že to zkusíme dál, určitě bychom šli. Ale ani jeden to nevyslovil. Každý z nás prostě usoudil, že pokračovat dál, nebo se zkusit vrátit by bylo příliš nebezpečné a my se chtěli přece také vrátit zdraví domů. Možná by se mohlo někomu zdát, a i my sami jsme o tom takhle přemýšleli, že jsme trošku vyměkli a mohli jít dál. Jedna noc v bivakovacím pytli by se určitě dala vydržet. Ale tam na hřebeni jsme to prostě viděli takhle – jako nejrozumnější řešení. A ta možnost zavolat si pomoc tady přece byla. Ještě nikdy předtím jsme ji nevyužili a tedˇjsme ji potřebovali.

Na Zmuttgratu Na zubech Zmuttgratu

Zavolal jsem 112 a asi po pěti přepojeních jsme se konečně dovolali na záchrannou službu v Zermattu. Po chvíli vysvětlování, že jsme nezraněni, a že přesto potřebujeme pomoc, slíbili, že nás za chvíli vyzvednou. Museli jsme ještě upřesnit polohu , kde se nacházíme. A tak jsme tak seděli na úzkém hřebeni Zmuttgratu proti sobě a nechali na sebe svítit odpolední slunce.Ještě jednou jsme se oba kolem dokola rozhlédli. Do těchto míst se už pravděpodobně nikdy nedostaneme.Museli jsme si přiznat, že tuto těžkou a málo lezenou cestu jsme hodně podcenili. A z mého pohledu, kdybych se tam ještě někdy vrátil, musel bych předtím ještě nasbírat pořádnou dávku zkušeností a o dost více se pohybovat v horách. Po chvíli se objevil nějaký vyhlídkový vrtulník s Japonci, chvíli si nás prohlíželi a potom zase odletěli. Asi půl hodinu po zavolání 112ky přiletěl náš záchranný vrtulník. Byl maličký, pro dvě osoby, a na laně pod ním vlál jeden záchranář. Jednou si nadlétli nad nás, asi aby obhlídli situaci, a při druhém nalítávání vísíci muž ladně přistál velikým zhoupnutím mezi námi a odepnul se. Docela jsme se obávali, aby nás vrtulník z úzkého hřebenu nesfoukl, a proto jsem se tam drželi, čeho se dalo. Ale nebylo to tak hrozné. Vítr z vrtulí byl poměrně malý. Po krátké rozmluvě, jestli nám něco je, se zeptal, jestli máme dobře přidělané sedáky.My na to, že ano, a on nás připnul naproti sobě na konec visícího lana. Potom ukázal pilotu vrtulníku krouživým prstem nahoru. V tu chvíli jsme měli pocit, že se musíme rychle chytit lana, asi abychom nespadli. Ale záchranář nám ruce sundal a řekl, že máme jenom viset. Poté se vrtulník i s námi asi o deset metrů zvednul. Záchranář zůstal na Zmuttgratu a díval se na nás. Po nadzvednutí se vrtulník mírně naklonil doleva a začal doslovně padat podle severní stěny Matterhornu dolů. Byl to prakticky můj vůbec první let v životě a to ještě takovýhle!Ani jsme nedutali a jenom koukali kolem sebe. Let by se dal přirovnat k volnému pádu dolů. Aspoň tak mi to připadalo. Bohužel z této závěrečné akce nemáme ani jednu fotku, natož video. Nikdo z nás na to ani nepomyslel. Vrtulník pomalu nalétával k Hornlihütte, odkud jsme v noci vycházeli. Jednou ji kolem dokola obkroužil, přitom ,samozřejmě, kdo byl na chatě, koukal z okna, co se děje. Docela jsem se styděl. Ale co, hlavně, že už jsme dole! Po oblétnutí chaty s námi nadlétnul vrtulník na přistávácí plošinu a tam s námi klesnul. My se odepnuli a vrtulník se vracel pro záchranáře na hřeben. Když se s ním zase vrátil, opsal si naše jména a myslím, že číslo občanek nebo pasů. Měli jsme se druhý den hlásit na letišti horské služby. No, a my se potom sbalili a začali scházet dolů do Zermattu a potom do Täsche, kde jsme měli auto. Navečer jsme tam byli a udělali si menší piknik s pár lahvovými pivy a slivovicí. Byli jsme rádi, že to takhle dopadlo, i když radost by byla samozřejmě větší, kdyby se nám Matterhorn povedl podle plánu přejít

Lezecké úseky na Zmuttgratu Rozdrobená skála Zmuttgratu

Druhý den jsme se hlásili na stanici a letišti horské služby v Zermattu a čekalo nás nemilé překvapení. Jelikož jsme byli nezraněni, požadovali po každém z nás asi kolem 40000Kč na naše peníze, a to zaplatit ihned na místě, jinak prý nás nenechají odcestovat ze Švýcarska - (kdyby byl někdo zraněn, situace by byla jiná, to bychom nemuseli platit nic.). Potom si to prý máme vyřídit s naší pojišťovnou. Po tefonických dotazech na Alpevereinu nám bylo sděleno, že to tam opravdu musíme zaplatit. Nějak jsme to tam dali nakonec dohromady díky našim platebním kartám. Po návratu do Čech jsme podali žádost o proplacení celé záchranné akce, i s vylíčením, jak k tomu přesně došlo. Po posouzení celé situace na Matterhornu nám bylo od Alpenvereinu vše proplaceno. Celková částka se nakonec dostala na výši 50 000Kč na jednoho, a to za pár minut letu vrtulníkem.

Čekání na vrtulník Poslední zastávka-čekání na vrtulník

Po zaplacení této částky jsme se sbalili a vyrazili zpátky. Cestou jsme se stavili na tři dny v Rakousku a přelezli tam pár lezeckých cest v Tyrolsku v oblasti Salzburgu. Po této příhodě na Matterhornu jsme si dali nějakou dobu se čtyřtisícovkami oddech.

Cesta Blue Moon Cesta Hasenalarm Cesta Seenot

Doufám , že článek pomůže těm, kteří se na Matterhorn – Zmuttgrat vydají po nás, aby se vyvarovali chyb , které jsme udělali my.

| Komentářů: 10747 | Komentovat |
Horolezec

Hlavní menu

Rubriky

Čtenář

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


Vyhledávání

Vyhledat text


Galerie
Bosruckhütte- březen 2011 - 3
Návštěva Iciků v Alpách
zobrazení: 843
známka: 0

Partneři

www.lipno-online.cz



Všechna práva vyhrazena. Určeno jen pro osobní použití. Bez předchozího písemného souhlasu spolku Icík Vyšší Brod Adrenalin Team je zakázáno jakékoli další zacházení s veškerým obsahem stránek - texty, fota, videa, grafické prvky, zvukové stopy apod.

Web běží na redakčním systému phpRS Stránka je validní HTML 4.01 Transitional Web je optimalizován pro Mozilla 3.x Web je optimalizován pro Opera 10 a nižší Web je optimalizován pro IE 8 a nižší TOPlist

© montimuf 2009   -   stará verze

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz