| maslic | 07. 12. 2009 | 2618 přečtení |

V létě v srpnu 2008 jsme se s Ondrou rozhodli navštívit zase Zermatt ve Švýcarsku. A o našem výstupu jižní stěnou Obergabelhornu a poměrně dobrodružným sestupem se můžete dočíst dál......

Náčrt výstupu Náčrt sestupu

Walliské alpy - srpen 2008 – Obergabelhorn + Dent Blanche

Část první - Obergabelhorn(4063m.n.m.) - Wallis


V létě v srpnu jsme se Ondrou rozhodli navštívit zase Zermatt ve Švýcarsku. Měli jsme v plánu, již po několikáté, zkusit vystoupit na Matterhorn po málo chozené cestě Zmuttgrat. Čekal jsem na Ondru v Linci po práci. Přijížděl až z Ostravy.Vyjížděli jsme na noc, kolem 21 hodiny. Cesta dlouhá kolem 850 km utíkala rychle, kolem 4 hodiny ráno jsme se pod Oberalpassem uložili na 4 hodiny ke spánku a ráno dorazili do Zermattu. Sehnali jsme si levnější parkoviště u jednoho hotelu. Centrální parkoviště je dražší a staré dobré parkoviště zadarmo už nefunguje. Už první pohled na Matterhorn nás začal utvrzovat v tom, že zvolíme náhradní program – Obergabelhorn. Matterhorn byl totiž úplně bílý. Ale i přesto jsme sbalili věci – bivak, spaní, jídlo na pár dní a matroš vyrazili směr Schönbielhütte a z ní na Lonzabiwak.

Obergabelhorn - jižní strana Arberbiwak

Batohy byly opravdu těžké, jako ostatně pokaždé.. Při příchodu pod severní stěnu Matterhornu, kde jsme mohli zahlédnout i část Zmuttgratu, jsme se definitivně rozhodli jít na Obergabelhorn. Stalo se nám to již podruhé. Před pár lety jsme také nešli na Zmuttgrad kvůli sněhu a nedostali se ani na Obergabelhorn normálkou. Měli jsem tedy v této oblasti co dohánět. Namířili jsme si to do údolí doprava směr Arberbiwak (3.200 m.n.m.). je to perfektně zařízený bivak (minichata) pro horolezce. Z ní se vychází na Obergabelhorn, jednak normální cestou a nebo jižní stěnou. Nejdříve jsme se dali po serpentinové cestě končící u morény a potom po jejím hřebeni .Za našimy zády bylo stále možno vidět krásně bílý Matterhorn. Poslední část cesty k bivaku je lehký klettersteig, občas trošku namrzlý. Konečně jsme tam dorazili, narvané batohy se pěkně pronesly, ale na aklimatizaci asi 1900 výškových metrů to bylo výborné. Již z dálky jsme viděli, že jižní stěna Obergabelhornu je bez sněhu, ale sestupový žlab (normální cesta) je plný sněhu. Na Arberbiwaku byli dva Holanďani, chtěli lézt druhý den jižní stěnu. Rozhodli jsme se, že půjdeme také. Ráno, těsně před rozedněním, jsem se vydali na cestu.

Holanďani šli asi o půl hodiny dřív. Nechtěli jsem se tam motat,proto jsme vyšli déle. S sebou jsem měli 2 poloviční lana, friendy, smyce, mačky, cepín a něco malého k jídlu a pití. Cesta vedla nejdříve po sněhových prudkých polích až ke stěně. Potom traverz po zledovatělém prudkém sněhu až k nástupu pod jižní stěnu. Nandali jsme si sedáky a připravili lano. Asi prvních 200 metrů stěny jsme se nejistili, bylo to lehké (asi 3) a hlavně rychlejší. Byl krásný den, poměrně teplo, prostě se nám to líbilo. Horní část stěny byla těžší (4- 4+). Začalo vlastní jištění, borhák byl cestou jenom jeden. Cílem bylo dolézt k černé polici, traverzu, který byl vidět až zespoda. Konečně jsme tam byli. Asi 20 – 30 centimetrová rampa vedla 50 metrů doprava ke sněhovému kuloáru končícího pár desítek metrů vpravo od vrcholu. Nandali jsme mačky a cepíny a začali stoupat. V kuloáru bylo skalní i mixové lezení. Jistili jsme se, jak se dalo, ale moc toho dát nešlo. Posledních 50 metrů bylo zase po skále a potom kraťoučký sněhový hřeben doleva k vrcholu. Byly tam dvě velké sněhové převěje vzdálené asi 10 metrů od sebe. Která byla vrchol, to nevíme. Stáli jsme každý pod jednou z nich a vyfotili se.

Ve stěně Štand

Byly to poslední pěkné fotky toho dne, protože se zničehonic kompletně zatáhlo. Vrchol jsme dosáhli, ale ještě nebylo vyhráno. Zbývalo se ještě vrátit. Poměrně těžkou normálkou na Arberbiwak. Už při výlezu na hřeben jsme si nemohli nevšimnout, že se na nás z druhé strany žene černý mrak. Pomysleli jsme si, že to není zrovna ideální, ale sestup by to nemělo nějak ztížit. To jsme ještě netušili, co v příštích pár hodinách zažijeme. Začalo docela foukat a poletoval zledovatělý sníh. Zahájili jsme sestup. Věděli jsme, že se musí stále po hřebeni, přes věže slaňovat a potom najít uzoučký prudký sněhový žlab, který vede stěnou dolů. Velice snadno se prý to místo mine. Foukalo stále víc a my už slaňovali na první věži. Začala sněhová vánice.U druhé věže (také slaňování) mě začalo něco štípat silně na zádech. Řekl jsem si, že mám v tričku asi nějakou třísku. Poškrábal jsme se a přestalo to. Vyměnil jsem brýle za lyžařské, foukalo a sněžilo stále víc. Sníh lítal zespoda nahoru a vítr velice často měnil směr. Zimní bundu jsem zatím nebral. Softscheel bunda hřála opravdu dobře. Zničehonic těsně vedle nás v mracích pořádně zablesklo a hned potom rána jako z děla. Mě ihned napadlo, a Ondru také, že je to náš konec. Blesky začaly lítat jeden za druhým, ale nějakým zázrakem nás žádný nestrefil. Najednou jsem zase na zádech zase ucítil štípání. Nebylo to ale na jednom místě. Bylo to, jako bych snad měl do zad vraženo 1000 jehel. V jednu chvíli jsem si už říkal, že to asi nevydržím. Blesky lítali jeden za druhým, rány jako z děla a na zádech oheň. Železný materiál jsme vyhodit nemohli, potřebovali jsme ho na sestup. Zařval jsem na Ondru, že musíme okamžitě slézt stěnou co nejníž to půjde. To jsme také udělali. Štípání sice ustalo, ale bouřka řádila dál. Sbalili jsme lano a já chtěl stěnou co nejrychleji slézt dolů od bouřky pryč. Bylo to dost nebezpečné, ale pro nás menší zlo. Stěna se totiž během pár desítek minut pokryla sněhem.Podle mého názoru mohla mít tak 50 stupňů. Začal jsem sestupovat rychle, a podle Ondry dost bezhlavě, dolů. Docela mi to šlo, mačky jsem měl dobré, prostě to docela drželo. Ale Ondra měl problémy. Turistické mačky na zledovatělých a zasněžených kamenech mu tak dobře nedržely. Po dalším jeho uklouznutí odmítl jít dál a nazval mě bláznem. Ale od bouřky jsme už byli dál a bylo už trošku lepší počasí, ale další problém byl, že jsme stáli v horní polovině zledovatělé stěny. S obtížemi jsme se dostali k sobě. Zima mi nebyla, ale vzal jsem si zimní bundu, protože jsem už viděl, že se nám tento výlet prodlouží. Rukavice jsem si roztrhl a promočily se. Nové, suché jsem si chtěl vzít až dole na sněhu. Začínal jsem tušit, že budeme muset asi bivakovat ve sněhu. Když bychom nenašli žlábek dolů a sestoupili na tuto stranu hory, dostali bychom se do rozlehlé, odlehlé oblasti. Ondra navrhl slaňování. Měli jsme šedesátimetrové dvojče. Najít kámen na smyci nebylo zas tak lehké, ale podařilo se nám šedesát metrů slanit. Potom další smyce a druhých šedesát metrů. Druhým slaněním jsem se dostal na nevelké sněhové pole, na kterém se jistě a dobře stálo, i když co do prudkosti se vůbec nelišilo od předchozího terénu.. Ondra slanil hned ke mně. Při stahování lana jsem se modlil, aby se někde neseklo. Několikrát to už vypadalo, že ho nestáhneme, ale nakonec se podařilo lano dostat až k nám.

Sněhový kuloár Na vrcholu

Mezitím přestaly létat blesky, ale vánice zuřila dál. Ondra dokonce začal zase fotit i natáčet na foťák. Mně osobně moc dobře nebylo. Na focení jsem ani nepomyslel, ale druhý den jsem byl rád, že máme fotky a video z vánice. Navrhl jsem traverzovat po sněhu směrem doprava k hřebeni a pokusit se najít sestupový žlab. Traverz byl dobrý, ale pochyboval jsem, že sestup najdeme. Jak jsem se přiblížili k hřebeni, zdálo se mi, že v dálce (30 metrů) vidím malinkou dřevěnou tyčku zasazenou do hromádky kamenů. Ondra zatím přišel ke mně a civěli jsme na to. Mysleli jsme, že sníme. Že by to bylo označení sestupu? To by bylo opravdu veliké štěstí. Prohrabali jsme se k tyčce a Ondra mi k mému velkému nadšení hlásil, že to vypadá na sestup. Pár metrů jsme sestoupili po mírně svahujícím se žlabu a za zlomem uviděli, že je to opravdu prudký sestupový žlab (normálka). Na této straně hory jakoby se oteplilo. Nefoukalo a zdálo se, že i mraky trošku ustupují. Začali jsem mít další problém. Za hodinku a půl se mělo stmívat a my se báli, abychom pod stěnou našli potmě cestu zpátky na Arberbiwak. Všechny stopy byly totiž zasněžené. Při sestupu jsme se pro jistotu jistili. Byl to úzký prudký sněhový žlab, ale šlo se v něm dobře. Na konci se změnil ve skalnatý úsek, který jsme slanili. Šlo to rychle a my byli v krátké době dole na sněhu.

Vrchol Sestup

Světla bylo ještě dost a my se co nejrychleji sbalili a upalovali přes sněhové pláně k Arberbiwaku. Už jsme věděli, že je vše v pohodě a stihneme to. Výstup a sestup nám trval 15 hodin ( od 6h do 21h). Nepamatuji se, že bychom se cestou jednou napili nebo najedli. Chtěli jsme na vrcholu, ale potom už na to nebyl čas. Na netu jsme četli o skupině Čechů, kteří potřebovali také tolik času. Zdálo se nám to přehnané, ale je to poměrně těžká cesta. Došli jsme k bivaku a tam už nás vyhlíželi dva horolezci. Dozvěděli se o nás od Holanďanů, kteří přišli před 4 hodinami a byli už pryč. Unikli bouřce jen o vlásek. Kdybychom se nevrátili, nechali by nás hledat. Ale byli jsme tady.

Udělali nám čaj a něco k snědku a asi hodinu jsme si s nimi povídali. Jednak o našem výstupu, ale také o jejich druhém dni. Chtěli vyjít nahoru normálkou a přejít Obergabelhorn. Byl to horský vůdce a jeho kamarád. My se pak uložili ke spánku, abychom je nerušili. Vstávali brzo a chtěli se vyspat. Cestou z výstupu jsme se zařekli, že už nikdy na žádný výstup nepůjdeme, ale přes noc se nám to rozleželo v hlavě. Ráno jsme sbalili zase ty šíleně těžký batohy a vydali se dolů. Zpočátku bylo nasněženo, ale po půl hodině sníh přestal.

V bouřce Další slaňování

A jak pokračoval náš výlet ve Walliských Alpách se dozvíte ve druhé části.

| Komentářů: 1724 | Komentovat |
Horolezec

Hlavní menu

Rubriky

Čtenář

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


Vyhledávání

Vyhledat text


Galerie
Bosruckhütte- březen 2011 - 5
Návštěva Iciků v Alpách
zobrazení: 791
známka: 0

Partneři

www.lipno-online.cz



Všechna práva vyhrazena. Určeno jen pro osobní použití. Bez předchozího písemného souhlasu spolku Icík Vyšší Brod Adrenalin Team je zakázáno jakékoli další zacházení s veškerým obsahem stránek - texty, fota, videa, grafické prvky, zvukové stopy apod.

Web běží na redakčním systému phpRS Stránka je validní HTML 4.01 Transitional Web je optimalizován pro Mozilla 3.x Web je optimalizován pro Opera 10 a nižší Web je optimalizován pro IE 8 a nižší TOPlist

© montimuf 2009   -   stará verze

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz