| maslic | 23. 03. 2010 | 2733 přečtení |

V Mrtvých horách jsem s Ondrou v zimě na lyžích ještě nikdy nebyl a proto jsem mu navrhl přechod na Pühringerhütte.Našeho cíle jsme sice nedosáhli ale i přesto se nám skialpinistický výlet velice líbil. Popsal jsem ho v následujícím článku a galerii.

Steinacherhütte Příprava na cestu

Tauplitzalm a nepodařený pokus o přechod na Pühringerhütte (prosinec 2008)

Tauplitzalm je velice známé a příjemné lyžařské středisko blízko rakouského městečka Liezen. Bylo nám již známé zdřívějška díky chatě Steinacherhütte, na které jsme již několikrát byli. Tuto zimu jsme ji měli taky objednanou. Z toho potom ale sešlo, protože místní Hüttenwart (chatař) měl úraz na kole a nemohl se o chatu starat. Bylo mu něco kolem sedmdesáti let a byl to velice příjemný stařík, horal a cyklista, který si i rád zalyžoval. Zrušili tedy naši rezervaci a nabídli nám náhradní pobyt v lyžařském středisku Badgastein ve velice pěkném hotelu za stejnou cenu. Předpokládali jsme proto, že bude i v prosinci zavřená. A právě proto jsme měli v úmyslu k ní zamířit a přespat v kůlně za ní, která je vždy otevřená. Přesně už dnes nevím, který to byl den, ale odpoledne jsme s Ondrou vyráželi z Vyššího Brodu. U městeček Tauplitz a Bad Mitterndorf jsme byli za dvě hodiny. Zaparkovali jsme přímo u paty sjezdovky, vedoucí nahoru na plošinu, kde stála naše chata a i mezistanice lanovek. Kolem šesté navečer jsme vyráželi po sjezdovce na lyžích k našemu prvnímu cíli – chatě Steinacherhütte. Spacáky, žďárák, lavinové vybavení, vařič a jídlo na pár dní jsme měli samozřejmě sebou. Po sjezdovce se šlo parádně a hlavně rychle. Cesta v úplně jasné mrazivé zimní noci se zářícím žlutým měsícem,který nám svítil na cestu, utíkala velice rychle. Ani čelovky jsme použít nemuseli. Za dvě hodiny jsme byli na plošině a za další půl u chaty. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme uviděli, že se v chatě svítí. Neměl tu přece nikdo být, měla být zavřená. Potom mě ale napadlo, že asi dojíždějí rok 2008 bez opatrovníka chaty. Z nitra chaty se ozýval veselý hovor. Otázka byla , ce teď. Venku bylo dobrých mínus dvacet pod nulou.Museli bychom si udělat záhrab nebo alespoň nějakou plošinu. Druhá možnost byla zeptat se na chatě, jestli nás nachají venku v kůlně přespat. Zaklepal jsem na dveře. Ty se po chvíli otevřeli a objevil se v nich zvídavý ale příjemný obličej lyžaře (rakušáka) trávícího příjemný pobyt na osamocené chatě v horách v kruhu svých přátel. Jistojistě se již delší dobu posilňovali nějakým příjemným alkoholem. Zamyslel se a řekl ať chvíli počkáme a vešel zase dovnitř. Po chvíli se zase objevil a sdělil nám, že jestli jsme jenom dva, můžeme u nich v chatě přespat. Mají prý ještě dost volných míst. To se nám opravdu výborně hodilo. V chatě bylo přece jen o trochu tepleji. Vevnitř sedělo pár příjemně se bavících lidí. Když jsme se seznámili a já sdělil, že jsem taky nádražák, zapadli jsme okamžitě do kolektivu. Koupili jsme si od nich pár piv a dostali nějaký ten panák a trochu špeku. Na oplátku jsme vytáhli naši placatku a něco z našich zásob. Po půlnoci jsme šli spát do lágru na půdu, kde spal zbytek jejich výpravy.

BlouděníStopa

Ráno jsme si trochu přispali, potom se sbalili a rozloučili. Za krásného slunečného dne jsme vyrazili po bílých pláních Tauplitzalmu k dalšímu cíli naší cesty – Pühringerhütte. Na ní jsme chtěli přespat a potom si vyšlápnout nějaký ten kopec s pěkným sjezdíkem. Cesta vedla pár kilometrů po mírně zvlněné planině končící prudkým krátkým sjezdem k malému jezeru s chatou. Odtud jsme odbočili doleva a stoupali do sedla pod horou Gross Tragl. Dál už cesta nebyla prošlapaná. Dala se určit jen podle dřevěných tyčí nebo podle GPS. Byli jsme ve dvoutisícicové výšce a před námi se rozprostíralo patnáct kilometrů, pro nás, kteří jsme to tam neznali, nepřehledné sněhové planiny.Zpočátku jsme se orientovali podle tyčí,které potom přestali nebo jsme je nezahlédli, a my jsme byli nuceni (poprvé v životě)určit další směr pomocí naší nové GPS. Terén to byl opravdu nádherný, i když pro chůzi na lyžích dost náročný. Neustálé houpáky nahoru adolů nás docela vysilovali a představa, že takhle ještě půjdeme přes deset kilometrů, nás děsila. V tuto chvíli jsem konečně pochopil článek dvou rakouských mladíků nalezený na netu. V létě tam totiž nevede turistická cesta a jejich prodírání dvoumetrovou klečí jim trvala dva dny. Na chatu dorazili úplně vyřízení. Po půlhodině jsme se ocitli u prudce se doleva svažujícího údolí. Zdálo se nám zvláštní, že už hodnou chvíli jsme neviděli žádnou další tyč určující trasu. Zkontroloval jsem náš navigační přístroj. Podle něj (podle šipky na displeyi) jsme byli jen kousíček vedle naší trasy (asi 1 cm). Potom jsem na to přišel. Měl jsem nastavené velké měřítko, takže ve skutečnosti 1 cm na GPS znamenal asi 1,5 km ve skutečnosti. Byli jsme uplně vedle. Určitě takovou hodinu, možná ještě víc jsme ztratili a přitom jsme se dostali do dost nebezpečných terénů při vyhlášeném třetím lavinovém nebezpečí. Ihned jsme tedy nabrali správný směr a víceméně se vraceli. Bez GPS bychom byli úplně orientačně ztraceni. Opsali jsme takový trojúhelník.Navíc se namočil a namrzl pás a stále mi padal. Omotával jsem si ho kolem pasu, aby vyschnul a začal zase fungovat, ale potom mi vždycky zase spadl. Prostě ten den se mi moc nedařilo. Zkoušel jsem potom jít i sjedním pásem ,ale cesta stromečkem do mírných kopečků nebyla také nic příjemného. Pokračovali jsme dál a Ondra na mě stále čekal. Pomalu se začala blížit hidina stmívání. Bylo už jasné, že to za světla na chatu (winterraum) nemůžeme stihnout a jít podle tyčí, na které jsme zase narazili, v neznámém terénu se nám moc nechtělo. Rozhodli jsme proto pro bivak (i když já dost nerad) a začali hledat vhodné místo na spaní dokud bylo trošku vidět. Chtělo by to na nějakém bezpečnějším místě, aby na nás něco nesjelo. Místo jsme po chvíli objevili, sice ve svahu, ale nic lepšího nebylo. Sundali jsme lyže, batohy a začali našima lavinovýma lopatama hloubit díru na spaní. Ani velký mráz nám při kopání nevadil. Zahřáli jsme se dost. Původně jsme si chtěli vykopat uzavřenou jeskyni, ale na to nebylo dost sněhu. Bylo ho kolem dvou metrů a na straně od svahu byla malá výška sněhu. Byli jsme rádi, že jsme si vytvořili na dně plošinu, kam jsme se na šířku s bídou vešli. Za hlavami jsme ještě trochu místa na věci a vaření. Lyže zůstali zapíchnuté venku. Jámu jsme hloubili kolem dvou hodin. Poto m jsme mohli konečně sestoupit po malých sněhových schůdkách dolů na na jedné straně téměř skalnatý povrch a začít si připravovat spání. Karimatky, spacáky a za hlavu boty, vařič a zbylé věci. Po těchto přípravách jsme se mohly zachumlat do spacáků a přitom se věnovat rozehřívání vody na pití teď i na druhý den, a potom i vaření. Celkem nám to trvalo, počítáno od prvního kopnutí, kolem čtyř hodin, než jsme mohli jít spát. Bylo to okolo osmé hodiny a venku opravdu hodně mrzlo. Bylo hodně přes minus dvacet. Průhledem ze sněhové díry jsme mohli nad našimi hlavami pozorovat černou oblohu s tisíci hvězdami a užívat si absolutní ticho. Na okraji záhrabu byly zřetelně vidět obrysy našich lyží a hůlek, vrhající slabý stín na nás. Byla to prostě paráda. Ten klid aničím nerušená pohoda. V noci jsem se často budil. Začali mi totiž mrznout prsty u nohou a nepomohlo ani silné dýchání do spacáku. Celý večer jsem byl zakuklený jako mumie. Jen jednou jsem musel na záchod o to jsem odkládal až do poslední chvíle. Než jsem se potom zase relativně zahřál trvalo dobrou půl hodinu. Po osmé hodině ranní jsme vylézali ven. Čekali jsme totiž na slunce a až se trošku oteplí. Na převlíkání a vaření snídaně jsme chtěli mít trošku teplo. Na tuto chvíli jsem celou noc myslel a netěšil jsem se na ni. Vylézt ráno z relativně vyhřátého spacáku do mrazu se ani Ondrovi nechtělo. Odměnou za promrzlé prsty a dlouhou noc byl překrásný východ slunce a rozsáhlá sněhová planina třpytící se kolem dokola. Za dvě hodiny jsme byli připraveni vyrazit. Z cesty na Pühringerhütte jsme museli upustit, protože jsme ztratili jeden den a už by nám to časově nevyšlo. Došli bychom nani (jestli bychom tam vůbec trefili) a bez výstupu na některý vrchol bychom se museli vrátit zpátky. Vydali jsme se na zpátečnícestu,tentokrát ale po správné linii. Cestou jsme si vystoupali na Gross Tragl (asi 2200 m.n.m.). Z jeho vrcholu byl pěkný rozled po okolních Mrtvých horách (Totes Gebirge). U ledem pokrytého kříže jsme se vyfotili. Na vrcholu jsme nebyli sami. Pár dvojic vystoupilo ten den nahoru nejspíše také z plošinu Tauplitzalmu. Potom následoval docela slušný sjezd v hlubokém sněhu až k jezeru, u kterého jsme začali vystupovat nahoru a leží trošku níže pod úrovní Tauplitzalmu. Krátkým výstupem jsme se dostali na plošinu a potom se už přibližovali k obydleným místům. Většinou to byli horské chaty, hotely a hospody. V jedné si dali u piva a polévky půlhodinovou pausu. Potom jsme minuli opět naši známou chatu z první noci a sjeli po sjezdovkách přímo až k našemu autu. Původní plán s přechodem se nám sice nepodařil, ale i tak to byl parádní výlet. Chtěl bych se tam někdy vrátit a přechod dokončit.

Gross Tragl Návrat z výletu
| Komentářů: 1612 | Komentovat |
Lyžař

Hlavní menu

Rubriky

Čtenář

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


Vyhledávání

Vyhledat text


Galerie
Nově opravený Rosenhoferhof
Nachází se těsně vedle rakouského městečka Sandl
zobrazení: 987
známka: 0

Partneři

www.lipno-online.cz



Všechna práva vyhrazena. Určeno jen pro osobní použití. Bez předchozího písemného souhlasu spolku Icík Vyšší Brod Adrenalin Team je zakázáno jakékoli další zacházení s veškerým obsahem stránek - texty, fota, videa, grafické prvky, zvukové stopy apod.

Web běží na redakčním systému phpRS Stránka je validní HTML 4.01 Transitional Web je optimalizován pro Mozilla 3.x Web je optimalizován pro Opera 10 a nižší Web je optimalizován pro IE 8 a nižší TOPlist

© montimuf 2009   -   stará verze

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz