Slovinsko na kole, vodě a horách
Autor: maslic <280467(at)seznam.cz>, Téma: Horolezec, Vydáno dne: 23. 11. 2009Icici se v létě zase podívali do Julských Alp. A co tam všechno zažili si můžete přečíst ve dvou článcích. První je "Slovinsko na kole, vodě a horách" a druhý je "Skalaška".
Slovinsko na kole, vodě a horách
Icici už dlouho plánovali akci do Julských Alp ve Slovinsku. Již dříve tam jednou byli. Jeli tam hlavně vodáci. Cílem byl známý vodácký ráj u vesničky Bovec na krásné divoké řece Soči. V Julských Alpách jsem nikdy nebyl a už jsem několikrát přemýšlel, že bych se tam podíval. Mě osobně více zajímalo kolo a hory, ale kdyby se naskytla příležitost, neodmítl bych ani projížďku na raftu. Dříve jsem taky jezdil a na vodě už jsem dlouho nebyl. Akci plánovali, ale nevěděli přesně, kdy o prázdninách vlastně pojedou. Říkal jsem si, že to buď vyjde, nebo ne. Vybral jsem čtrnáct dní dovolené v půlce prázdnin a čekal, jak se to vyvine. Seděl jsem začatkem července zase jednou u Hastrmana na pivu a kluci se mě ptali, jestli tedy jedu. S termínem se úplnou náhodou přesně strefili do mé dovolené, takže vše vyšlo. Spojil jsem s kamarádem Davidem a začali jsme plánovat, co podnikneme. Naším hlavním cílem by bylo hlavně okolí hory Triglavu v Julských Alpách u městečka Kranjska Gora. David už měl dopředu připravenou lezeckou cestu v severní stěně Triglavu nazývanou Skalaška, o kterou bychom se mohli pokusit. Potom jsme s Davidem naplánovali přesun za klukama na řeku Soču. Mělo by to dohromady být kolem šesti dní. Počasí mělo být dobré, takže nám nic nebránilo ve středu ráno vyrazit. Auto jsme sbalili už v úterý večer, abychom se ráno nezdržovali. Samozřejmě jsme měli sebou kola, (bez něho si už ani nedovedu představit, že bych někam jel), lezecké vybavení, stan, model větroně a něco k pití na teplé dlouhé večery ke stanu. Jediná věc, která vlastně nevyšla, byla, že z původního velkého počtu lidí z různých důvodů skoro všichni odřekli. Moc nescházelo a mohli jsme jet jenom dva. Nakonec nás bylo pět ve dvou autech. Já s Davidem v jednom a Předseda, Pincák a s malým Matesem v druhém.
1.den
Ráno v šest hodin jsme vyrazili z Vyššího Brodu. Cesta vedla přes Linz, Salzburg, Villach a nakonec Karawanken tunel ústící do Slovinska. Cestou bylo vidět,že v noci dost pršelo. Sem tam se pohybovaly po obloze ještě tmavé mraky, ale čím víc jsme byli na jihu, tím bylo nebe jasnější. Když jsme dorazili kolem dvanácté hodiny do našeho cílového místa Dovje u maličkého městečka Mojstrana, bylo už úplně jasno a krásně teplo (spíše vedro). Původně jsem očekával v této oblasti spoustu velkých hotelů a davy lidí, ale byl jsem příjemně překvapen. V malebném údolí uprostřed hor ležela jen malá vesnička s modrou řekou uprostřed. Všude klid,jen pár turistů a cyklistů bylo vidět na cestách. Ubytovali jsme se v příjemné poloprázdném kempu za sedm euro na noc. Postavili jsme si stan a dali dohromady kola. Chtěli jsme si ještě ten den obhlídnout Triglav a najít začátek naší cesty Skalaška, abychom se druhý den ráno nezdržovali a neztráceli čas. Nasedli jsme na kola a vydali se po horské silničce směrem k chatě Aljažev dom. Zprvu cesta mírně stoupala, ale potom nás překvapilo dvacetipětistupnové stoupání. Dojeli jsme k chatě a ještě kousek za ni. Dál už to nešlo. Chata byla základním bodem pro výstupy na Triglav. Dá se odsud jít třemi různými cestami, pokud ale nepočítám horolezecké cesty v severní stěně. Jsou to tři zajištěné docela obtížné železné cesty. Kola jsme schovali do lesa, přezuli boty a s malými batohy se vydali směrem k severní stěně. Za hodinu a půl jsme byli na úpatí a začali hledat nástup. Už cestou jsme si z dálky podle fotky a popisu cesty vytipovali místo nástupu. Jisti jsme si ale nebyli. Lezli jsme po skalách jednoduchým terénem nejjednodušší cestou nahoru. Nejdříve rovně nahoru, potom dlouhým žlebem šikmo doprava. Na chvíli nás zdržel krátký komínek rovně nahoru a potom následoval zase dlouhý žleb šikmo doleva. Končil asi pod desetimetrovým komínem. Stále tu nebyla žádná známka po začátku cesty. Vylezli jsme i tento komín a nahoře objevili pod kolmou stěnou štand. Ted jsme si byli jisti,že jsme správně. Docela nás překvapilo, že jsme se dostali tak vysoko ve stěně bez lana. Pod námi už byla docela propast. Tak z tohoto místa začínala dlouhá čtyřicetidvoudélková cesta v severní stěně Triglavu nazývaná Skalaška podle skalního zubu (věže) v půlce cesty. Začali jsme sestupovat. Bylo to obtížnější než nahoru. Travnaté prudké úseky docela klouzaly a skála byla hodně rozbitá a rozdrolená. Po velmi opatrném sestupu jsme byli za chvíli dole. Potom jsme seběhli údolím ke kolům. Cestou jsme ještě udělali pár fotek. Jedna z nich byla u obří karabiny postavené jako památník horolezcům pro štěstí. Vytáhli jsme kola a sjeli k chatě, dali si pivo a pokračovali kolech do kempu. Pěkný sjezdík. U stanu jsme se najedli, něco popili a připravili si batohy pro výstup. Druhý den ráno jsme na to chtěli jít. Budíček jsme si určili na 2.30. Zalezli jsme do stanu a v teplé noci jenom přehozeni spacáky jsme šli brzo spát.
2.den
Ve 2.30 jsme vstali, zavřeli stan, naskočili do auta a odjeli. Nejeli jsme ale dlouho. Zastavila nás zavřená závora na začátku kempu. S tím jsme teda nepočítali. Vedle závory byla obrovská cedule s přesným časem, kdy je závora zavřená. Museli jsme být slepí. Vystoupil jsem z auta a pokoušel se závoru otevřít. To se mi nepovedlo a ani na recepci nikdo nebyl. Nedalo se nic dělat. Zacouval jsem zpátky ke stanu a šli jsme spát. Smůla. Museli jsme na ten den vymyslet náhradní program a výstup na Triglav o den posunout.Závoru otvírali v šest ráno a už by nám to časově nevyšlo a času jsme ve stěně potřebovali opravdu hodně. Zase jsme tvrdě usnuli. Pěkně jsme se dorůžova prospali, nasnídali a vytáhli na tento den kola, a vydali se potom po horské prudké silničce vedoucí nejdříve do sedla a potom do vedlejšího údolí vlevo od Triglavu . To se potom dělilo vpravo blíže k Triglavu a vlevo dlouhým údolím k městečku Radovna. To byla naše cesta. Tajně jsem doufal, že bychom mohli dojet až k Bohinjskému jezeru, které jsem chtěl vidět. Bylo ale dost daleko. Uvidíme. U městečka Radovna se cesta lomila doprava a my se po ní vydali. To jsme ale netušili, že se vydáváme na patnáctikilometrový serpentinový výšlap na místo zvané Studenec. Serpentiny nepřestávaly v prudkém stoupání. Už jsem nevěděl, jak mám sedět. Konečně se cesta zlomila do relativní roviny a nalevo se objevila studánka jako na zavolání. Tam jsem počkal na Davida. Ten mě cestou několikrát proklel a když ke mně dojel, tak pro jistotu ještě jednou. Napili jsme se, doplnili vodu, najedli a jeli dál. Cesta už jen mírně stoupala. Po pár kilometrech jsme dojeli k obrovské vojenské zotavovně a potom k lyžařskému běžeckému stadionu, který by právě ve výstavbě. Byli jsme zhruba ve výšce1400m.n.m. Pod námi bylo Bohinjské jezero ve výšce 500m.n.m. To jsme jednohlasně přeložili na někdy příště. Bohužel jsme ho ani neviděli. Já si dal ještě deset kilometrů v lese po okolí a David na mě zatím počkal na jedné odpočinkové lavičce se svojí krabičkou cigaret. Potom jsme se stejnou cestou vrátili zpátky. V půlce stejného dlouhého údolí, kterým jsme i přijeli, jsme objevili nádherné jezírko s koupajícími se lidmi. Dlouho jsme neváhali a byli tam taky. Po osvěžení jsme pokračovali dál až k hospodě, což bylo jedno z mála stavení v tomto liduprázdném údolí. Tam jsme si skočili na pivko a potom se zase přes sedlo vrátili ke stanu. Ještě jsme rychle zavezli vychladit basu piva do řeky. Já se přitom ještě vykoupal v ledové osvěžující vodě a po půl hodině jsme byli zase zpátky s chladným pivkem. Postup byl stejný jako den předtím. Všechno připravit, najíst se, něco popít a jít spát. Budíček - 2.30. Druhý pokus. Jediný rozdíl byl v tom, že jsme si auto dali za závoru na přilehlé, pro tyto situace připravené, parkoviště. Usnuli jsme.
3.den
Výstup severní stěnou Triglavu - Skalaška a přenocování na chatě Tržiavska koča - samostatný článek.
4.den
Návrat z chaty a sestup k autu. Potom odjezd zpátky do kempu. Když jsme se vrátili do kempu, sbalili jsme si hned věci, zaplatili a vydali se za kamarády do Bovce. Cesta vedla přes sedlo Vršič. Byli jsme tam asi ve dvě odpoledne. Našli jsme kluky a postavili si zase stan. Grofáč udělal oběd a potom nás požádal,jestli bychom nepohlídali Matese. Zablbli by totiž na kajakách na řece Soči. Takže jsme hlídali kluka, vozili je s kajaky sem tam, jak potřebovali. My s Davidem jsme si při tom i pěkně odpočinuli, což jsme nutně potřebovali. Navečer jsem na louce vedle kempu zalétal i se svým větroněm, který jsme vláčeli celou dobu sebou a překážel nám. Ale stálo to za to. Večer jsme udělali menší oslavu našeho výstupu a byla to vlastně první příležitost trošku se líznout. Spát se šlo kolem druhé. V noci bylo ještě větší vedro než u Triglavu. Byli jsme víc na jihu, blízko u moře.
5.den
Ráno jsme zase sbalili stan a zahájili přesun zpátky domů. Mě ale ještě napadlo, že bych si mohl vyjet při zpáteční cestě na kole do sedla Vršič. Pincák se ke mě přidal. Půjčil si Davidovo kolo. Z kempu to bylo do sedla padesát kilometrů do kopce. Zvlášt vydatných bylo posledních devět s převýšením tisíc metrů. Serpentiny byly očíslované a v káždé byla tabulka s nadmořskou výškou. Ty jsme cestou pozorně sledovali. Bylo jich zhruba dvacet nahoru a třicet na druhé straně dolů. Kluci se zatím zajeli podívat na prameny řeky Soči. My jsme si užili krásný sjezd na kolech ze sedla a všichni jsme se sešli v Kranjské Goře. Sbalili jsme kola do auta, vzali benzín a vypravili se k domovu. V tu chvíli začalo šíleně pršet. Všechno parádně vyšlo, a tak to má být. Kéž by vyšlo víc takovýchto výletů. V Julských Alpách se nám všem líbilo a já osobně se sem rád ještě někdy vrátím. Už třeba jenom kvůli závěrečnému vršku Triglavu, na který už jsme se nestihli dostat nebo třeba Bohinjskému jezeru. A hlavně ta divoká voda lákající vodáky..!Tak někdy příště.