.................Severní Albánie na horském kole...................
Dovolenou trávím nejraději na kole, a protože loni v Kyrgyzstánu mi to přišlo až tak nějak moc hustý, rozhodla jsem se letos pro něco trochu decentnějšího v Evropě. Aby to bylo blíž a tak. Cesta do Albánie tedy trvala déle než do Kyrgyzstánu a vlastně cesty taky byly daleko drsnější, ale to vůbec nevadilo, naopak.
Start naší cesty byl v Gusinje v Černé hoře, tam jsme dali první pivko a čevapčiči přímo z grilu a vyrazili jsme. Už od začátku jsme se rozdělili na tým A – hustobajkeři (Radek, Aleš, Honza a Martin) no a ten zbytek, který se tak cestou rozprskl na ty, kteří víc jeli či se více občerstvovali, kouřili a tak. Husobajkeři převážně dorazili do cíle tak 4h před ostatními a ještě si stačili dát pěší výstup na některou z okolních 2000m hor, případně odšpuntovali rakii, narazili sud, nebo stavěli stany.
První seznamovací večírek proběhl velmi úspěšně, náš učitel Němčiny Florián Alles Gute potají za zády pana vedoucího Enyho exoval s domorodci deckové skleničky rakie, my ostatní jsme mysleli, že takhle Němci normálně pijou, takže jsme se nad tím moc nepozastavovali. Některé z nás zase už od prvního večera získali přízeň místních mladíků a tak nás hostili vlastnoručně ubalenýma cigaretama, rakií a tak. No moc pěkné to bylo, sice byl slejvák jako blázen a začalo téci i do restauačky střechou, tak jsem si říkala, jak to asi vypadá ve stanu, který jsem si postavila do brány fotbalovýho hřiště, ale nakonec to se přežilo v suchu.
Další den nás čekal asi 20 km sjezd po šutrech dolů do údolí, asi 1000 naklesaných výškových metrů, takže to byla fakt paráda. Pro místní to byla normální silnice pro auta, ale pro mě teda trail pro celopéro jak dělaný! Kolem dokola nádherné skalnaté hory, sem tam nějaký vodopád a dole se klikatila tyrkysově modrá řeka. Do toho ještě zářilo slunce, proběhla i rychlá koupačka, takže nic víc už jsme si přát nemohli. Někdo měl cestou teda potíže, jako že Floriána cestou pokousal pes a v nemocnici neměli vakcínu proti vzteklině, mně zase shodilo albánské oprsklé dítko z kola do šutrů, já mu to ani nemohla oplatit, protože jsem se bála krevní msty, takže kdybych to robátko zfackovala, tak by se na mě seběhla hromada naštvaných domorodců, tak jsem to nechala být. Oběd jsme si dali ve vsi, nakoupili jsme v místním konzumu nějaká rajčata, výtečné papriky, sýr, chleba a olivy, v hospodě k tomu studené pivko a bylo nám krásně.
Pak už nás čekala spousta serpentýn nahoru, opět s nádhernými výhledy na dole se vlnící modrou řeku a z kluků z A-týmu jsme jen viděli stále více se vzdalující zadky (nebyly špatný ;-) o několik serpentýn výše. Tentokrát jsme bivakovali uvnitř nad restaurací a mytí probíhalo pod hadicí za domem, večeře byla úplně luxusní, grilované prasátko, nebo ovce, hora masa, zeleniny a všeho možnýho, vůbec se to nedalo pojíst. Jen kyselina Aleš zvládal ještě dojídat za ostatní. Vedoucí výpravy Kuba dostal na počest hlavu, která na něj koulela smutnýma očičkama.
Další den nás čekala překrásná Etapa do NP Teth, přes 1700m sedlo. Začátek nejdřív po silnici, pak šutrovitá cesta, která se pomalu vlnila do sedla, kde nás místo avizovaných bouří a krup čekala modrá obloha, nádherné pohledy po okolních albánsko-alpských vrcholech a zbytky sněhu všude kolem. Po kochačce na vrcholu jsme svištěli dolů do vesnice Teth, kolem nás neustále dechberoucí horské scenérie, navíc terén nebyl tak pekelně šutrovitý, takže se i dalo hezky kochat krajinou. Kubovi se porouchal zadní tlumič na celopéru, tak nás po příjezdu bavil svým uměním, kolo si vyspravil kusem pařezu. V Tethu jsme asi měli nejkrásnější nocleh, stany postavené na travičce, okolní kopce téměř na dosah blízko, úplný alpský kýč, ráno koupel v modré řece. Tady jsme taky navštívili dům, v kterým se ukrývali Albánci před krevní mstou, vlastně se tam neměli ani tak špatně, měli tam i palírnu na rakii, ale bylo to něco na způsob vězení.
A takhle nádherně to šlo den za dnem, přes den obvyklý program snídaně, kávička (mimochodem v Albánii je všude, ale doslova všude, naprosto dokonalá káva, ať už připravená po tureckém způsobu v džezvě, nebo espreso!), potom 50km na kole po šutrech, většinou to probíhalo tak, že půlka do kopce, půlka z kopce, někdy v opačném pořadí. K tomu sem tam rakia, sem tam pivko, sem tam nějaké jídlo na oběd, buď v hospodě, ale většinou jen piknik buď u obchodu, nebo v přírodě.
Dalším zajímavým zpestřením trasy byla 3h plavba přes přehradní jezero Komani. Původně jsme měli jet velkým trajektem, ale ten se během cesty někdy loni rozlomil na dvě půlky a tak jsme se jako uprchlíci z Etiopie naskládali na malinkou kocábku i s kolama a bagáží, no byla to veliká legrace. Ti, kdo chtěli za jízdy čurat, tak porůznu viseli na zádi ze zábradlí a ostatní je při tom pozorovali. Po přistání jsme vyrazili přes městečko Bajram Curri do údolí Valbona, který je skoro tak krásný jako Teth, ale už tam bují turistický ruch, takže část cesty už je vyasfaltovaná, a nahoře ve vesnici stojí pěkných pár luxusních srubů, skoro jak někde v Rakousku. Odtud část bajkerů vyrazila na polopěší túru nahoru k vodopádům, cesta byla celkem krkolomná korytem řeky po velikých balvanech, cestou několik pěkných brodů. V poslední vesničce už jsme museli nechat kola a jít dát po svých, protože už to byl spíš šplh po skalách a prodírání se hustolesem. Ale výlet to byl moc zajímavý. Ostatní vyjeli na trásku na hřebínek z druhé strany, trochu zakufrovali a skončili pod skalním masivem, kde už to dál nešlo, ale nakonec jsme se všichni zdárně shledali v hotelu v Bajram Curri. To je takový celkem hegeš město pod horama, kde se snad radši ani moc nezastavovat, ale zajímavý vidět. takový místní Luník 5.
Poslední etapa v Albánii byla silniční, 90km po asfaltu, ale bylo to moc hezký, protože aut bylo naprosté minimum a po vystoupání od přehrady o cca 500 výškových metrů se cesta hezky vlnila, vypadalo to tam, jako kdyby člověk jel kolem fjordů, nahoru dolu, 150 metrů gor po dol. Takže jsme nakonec dojeli celkem vyšťavení do cíle, kde na nás čekal autobus a dvě kozy na grilu, což byla paráda a pak noční přejezd busem do Makedonie.
V Makedonii jsme dali dvě etapy, z čehož první měla 1700 nastoupaných výškových metrů skrz NP Mavrovo, původní plán byl asi jen 800m, ale trochu jsme popletli cestu a dali jsme si jeden hřebínek navíc. Ovšem odměnou nám byl parádní sjezd roštím, asi 700 výškových metrů, přičemž nás každou chvíli chytila nějaká větev za batoh a snažila se nás sundat z kola. Do cíle k jezeru Mavrovo jsme tedy dorazili celkem vyflusnutí. Tedy kromě A-týmu, který již několik hodin čekal v cíli a někdo si dal i navíc okruh asi 25km kolem jezera.
Poslední den nás čekal velmi příjemný výlet od jezera Mavrovo pod nejvyšší pohoří Albánie a Makedonie Korab. Cesta se hezky vlnila, povrch byl vcelku nenáročný, výhledy na horské masivy úchvatné, takže 65km se ujelo jako po másle. V cíli pak rychlá sprcha, umýt kolo, pobalit, nakoupit rakii, aby cesta rychleji utíkala a pak hurá do autobusu.
Bajk v Albánii tedy byl jeden z nejlepších, co jsem kdy zažila, parta byla perfektní, terén celkem drsný, příroda nádherná a domorodci, i když divocí, tak vlastně při osobním setkání velmi milí. Jeden tedy byl až tak milý, že mě v noci navštívil ve stanu, asi chtěl v naturáliích vyúčtovat ty mnou vypité rakie a vykouřené cigarety, ale stačilo zdvořile odmítnout a zahrozit ešusem a cudně se odpotácel. I přes opravdu drsný terén se nikdo nezranil, pár pádů přivodilo jen nějaké menší odřeniny. Takže teď jen přemýšlím, kam příště, protože Albánie nasadila laťku bajkerské úžasnosti hodně vysoko.
Blanka Šperlingová, červen 2013
Chtěl bych poděkovat, myslím jménem všech, za výbornou organizaci zájezdu, našim dvěma průvodcům - Jakubovi Jirouškovi a Eneaemu Rafailovi, a také všem řidičům za perfektní obsluhu po dojezdu
zobrazení: 2070
známka: 0
Všechna práva vyhrazena. Určeno jen pro osobní použití. Bez předchozího písemného souhlasu spolku Icík Vyšší Brod Adrenalin Team je zakázáno jakékoli další zacházení s veškerým obsahem stránek - texty, fota, videa, grafické prvky, zvukové stopy apod.
