Skalaška

S kamarádem jsme se rozhodli přelézt 1200 metrů dlouhou cestu v severní stěně Triglavu. A jak to bylo.....?

Skalaška (severní stěna Triglavu) a přeseknutá lana

Ráno v 2.30h jsme vstali,oblékli se a sešli za zavřenou závoru k parkovišti, kde stálo naše auto. Zatím probíhalo vše bez problémů, ne jako předtím. Autem jsme za chvíli dojeli k Aljaževovu domu a zaparkovali na od pěti hodin placeném parkovišti. Vytáhli jsme vaření a začali si dělat snídani na dvou vařičích, abychom ušetřili čas. Polévka a čaj nám přišli po ránu k chuti, ale hlavně nám to dodalo potřebnou energii. Za chvíli jsme byli nasnídaní a kolem čtvrté jsme, za světla čelovek, vyráželi směr Triglav. Měli jsme spočítané, že s rozedněním bychom se měli dostat k lehkým lezeckým úsekům a potom vystoupat k prvnímu štandu. Tato cesta severní stěnou byla velice dlouhá (asi 1.200 výškových metrů). Ne ani tak lezecky náročná, ale dlouhá. Další velký problém by mohl být orientace ve stěně. Kvůli těmto dvou věcem jsme šetřili každou minutu. Mohlo by se stát, a já s tím napůl počítal, že bychom zůstali přes noc ve stěně. Měli jsem pro tento případ s sebou i teplejší oblečení a žďárák. Strašně jsem si ale přál, abychom to stihli. Měl jsem docela hrůzu z toho, že bych měl někde v zimě a skrčený spát.. a třeba přitom ani nevědět, jestli jsme přesně na cestě, nebo jsme někde s cesty sešli. Časově nám to zatím vycházelo parádně.

Chvíli po rozednění jsme stáli u prvních lezeckých úseků naší cesty. Po chvíli lezení bez jištění s docela těžkým batohem na zádech jsme dorazili ke komínu, nad kterým byl první štand. Tam jsme se převlékli do lezeckého. To znamená sedák, prsák, karabiny, lana, vlastní jištění a vyměnit boty.. V batohu mně sice ubylo plno věcí, ale přibyly zase těžké pohorky. Jinak jsem měl ještě v batohu teplejší oblečení, dva a půl litru vody, něco malého k jídlu a pár sladkostí. Za půl hodiny jsme byli připravení vyrazit. Komínem jsme lezli ještě bez jištění, ale potom od prvního štandu jsme se jistili. Lezl jsem první délku. Dlouhá cesta stěnou právě začala. Časově to zatím vycházelo podle plánu. Chtěl bych ještě připomenout, že jediný popis cesty stažený z internetu, který jsme našli, byl výborně a podrobně vypracován. Každá délka byla detailně popsána, možná až moc. Bez tohoto popisu bychom se nikam nedostali a ani bychom se do stěny nepustili. I když se Salaška v hlavní linii zdála zezdola od Aljaževova domu zcela jasná, potom ve stěně tomu bylo jinak. Skoro z každého místa existovalo plno variant, kudy se dalo jít, ale jen jedna vedla vždycky správně.. Začali jsme tedy. David jistil a já lezl tuto první délku, podle popisu jedna z klíčových a nejhezčích v této stěně.Dobral jsem potom Davida k sobě a ten potom pokračoval dál. Každý lezl vždy dvě délky. Na každém štandu, pokud tam vůbec byl, (v lehčích pasážích vůbec nebyly) jsme studovali popis cesty. Prvních pár délek byla obtížnost č. 4. Stoupali jsme stále nahoru a neustále se ujišťovali, že jsme dobře. V sedmé délce začal chodecký terén a cesta se začala stáčet doleva. Lezl jsem první. Ono se řekne chodecký terén a každý si pomyslí, že se tam můžeme procházet. Ale není to tak. Jsou to jen lehčí místa nebo úzké rampičky. V našem případě choďák znamenalo úplně rozbitou skálu, kde se člověk bojí víc než v nějaké pevné čtyřce nebo pětce. A právě do takového úseku jsem se já teď pustil. Lehký žlab doleva a potom travnatá rampička pokrytá štěrkem. Pak se to stalo.

V půlce žlebíku se mně vysypal pod nohama proud kamenů. Trošku jsem sklouzl dolů, ale zachytil jsem se. Kameny přeběhly přes naše lana a dále směřovaly vzduchem dál do údolí. My s křikem „kameny“ jsem varovali ty, co by mohli jít za námi, ale naštěstí tam nikdo nebyl. Nedovedu si představit, že by na této cestě šlo více dvojic najednou. Na další cestě byl pád kamenů normálním jevem. Každý jsme měli na sobě část lana namotanou, protože by se nám v chodeckých pasážích pletlo. Měli jsme mezi sebou asi 15m lana a sesuv kamenů nám lano překřižil přesně v půlce. Když jsem se ujistil, že stojím v pohodě a dál nesklouznu, volal jsem na Davida, jestli jsou lana v pořádku. Podíval se, ale nebyly. Jedno bylo přeseknuté úplně (až na jeden pramen) a druhé bylo načaté. Měli jsme tedy najednou čtyři třicetimetrová lana skoro na začátku cesty. Ještě, že se nám nic nestalo. Začali jsme přemýšlet, co dál. Byli jsme už docela vysoko a dolů se nám moc nechtělo. Ani pořádně slanit by se nedalo – 30 m lana je málo. Kdyby se alespoň přeseklo jen jedno, dalo by se jít i s jedním. Tyto lana jsou na to dělaná. Dlouho jsme nepřemýšleli, čas byl dobrý. Rozhodli jsme se pro pokračování dál s kratšími lany. Bude to sice obtížnější, ale co se dá dělat. Namotal jsem si půlku lana na sebe, udělal nový osmičkový uzel a takhle nakrátko jsme šli dál. Ale od této chvíle jsem nebyl ve své kůži. Důkladně jsem vše nohama i rukama zkoušel, jestli to drží. Každý stup i chyt bylo nutné důkladně prozkoumat. I v lehčích pasážích jsme mohli lehko vyfičet. Délky se střídaly, nejdříve několik těžších a potom zase pár chodeckých. V těžších jsme museli každou lézt na dvakrát kvůli našemu zkrácenému lanu. Skála byla neuvěřitelně rozbitá. Neustále od nás, i když jsme dávali převeliký pozor, nebo od lana, jak se šoupalo po skále, padali menší či větší kameny. Po pravdě řečeno jsem měl docela strach. Jednak z toho, že na mě něco spadne, nebo že se se mnou něco utrhne. Potom jsme zkusili lano přemotat na Davida, ale delší nebylo. Vyšlo to tak nastejno. Ach jo. Seklo se to přesně v půlce. Takto, ve značném časovém skluzu, jsme se dostali na hřeben a po něm na zub (skalní vyvýšenina) zvaná Skalaška. Tam byla kniha a my se zapsali.

Byla to zhruba 20. délka a nebyly jsme ještě v půlce. Čas byl stále ještě relativně docela dobrý. Vypadalo to, že bychom to mohli do tmy stihnout. Odtud cesta pokračovala klikatě po hřebeni až k obrovskému komínu v západní stěně věže Gorenjski turn. Komín se lezl jenom do půlky. První převis v komínu se obcházel zprava a druhý se namáhavě přelézal . Komín jsem jistil zaklíněný ve spáře. Potom byla jedna z dalších pěkných lanových délek stěny. Měl jsem tam trošku problémy (stále jsem nebyl ve své kůži). Nemohl jsem tam vylézt (udělat první krok) a po několika pokusech jsem tam pustil Davida. Tomu se to po chvíli povedlo. Takto to pokračovalo stále nahoru. Pár těžších délek, suť a tráva, pořád stále dokola. Potom jsme se dostali pod druhou klíčovou a poslední těžší délku stěnu. První klíčovou jsme lezl já ve spodní části a dohodli jsme se, že druhou bude lézt David první. S naším krátkým lanem se muselo v těžších délkách v půlce nějak zaštandovat vlastní pomocí. Bylo to docela problematické. David nastoupil do této poslední těžké délky v ploché, ale pevné stěně, zvané Ladja. Bylo to asi tak 4+. Musím ještě poznamenat, že cesta byla docela tvrdě ohodnocená, takže nám připadalo všechno docela těžší. Třeba někde na skalce bychom se tomuto hodnocení ani nedivili, ale tady s docela těžkým batohem na zádech a už dost unavení, bylo všechno jinak. Byli jsme přeci už ve 32. délce stěny. Asi 5 metrů nahoru překonal velice rychle, ale potom nastaly problémy.

Další těžší místo se mu nepodařilo na poprvé přelézt. Zkusil to znovu, ale při puštění prvního chytu mu ruce (prsty) zůstaly sevřené tak, jak je měl na skále. Byla to prstová křeč. Je to dobrý na jeden chyt, ale na další už se takto nedobrovolně zahnutá ruka nehodí. Ještě to asi dvakrát zkusil, ale nešlo to. Nepomohla ani smyce zavěšená v prvním borháku sloužící jako stup na nohu. Bylo to poslední těžší délka, ale nešlo nám to. Navrhl jsem, že ho vystřídám, ale řekl mi, že to ještě jednou zkusí. Po delším odpočinku se mu to podařilo přelézt. Křeče částečně ustaly. Pomalu postupoval stále nahoru, až se mi ztratil z očí. Byla to pěkná část výstupu a naštěstí byla dobře odjištěná. Každé tři metry bylo oko na zajištění. Délka byla delší než naše lano a v tomto prudkém úseku by se špatně někde v půlce štandovalo. Jak jsem se později od Davida dověděl, použil zase naše kompletní lana v půlce svázaná uzly. Po dlouhé době čekání jsem konečně uslyšel něco nesrozumitelného a lano se začalo cukat. David ho ale nemohl dobrat, protože bylo vedeno cik cak a neměl sílu na to ho k sobě přitáhnout. Koukal jsem, jak se marně snaží lano dobrat. Chviličku jsem přemýšlel, co dál. Dlouho jsem neváhal Začal jsem lézt nahoru k prvním karabinám. Lano viselo pode mnou a já nechtěl v tuto chvíli vypadnout. Pěkně bych se proletěl. Dostal jsem se k prvním karabinám a dvě jsem vyhákl. Byl to první zlom na laně, který brzdil. Začal jsem lanami švihat a v tuto chvíli se začalo lano pomalu pohybovat nahoru. David už byl schopný lana přitahovat. Oddechl jsem si a on myslím taky.

Čím jsem byl výš, tím lana klouzala lehčeji, až jsem se dostal po 50 metrech k němu. Nejhorší jsme měli za sebou. Bylo to kolem šesté hodiny. Trošku jsme se zmátořili a pokračovali dál lehčím lezeckým terénem nahoru. Posledních pár délek byla jednička a bylo to prudké stoupání po skále a trávě. Na tento úsek jsme se již přezuli a šli bez lana. Už jsme věděli, že to stihneme. Po půl hodině jsme se dostali ze stěny na mírně zvlněné planiny, zčásti pokryté sněhem. Bylo to přímo pod hlavním vrcholem Triglavu. Na něj by se dalo dojít tak během hodiny, ale na to už nebyl čas. Bylo sedm hodin. Měli jsme velkou radost, že jsme cestu, i když se zpožděním, zvládli. Ale s naším handicapem se nebylo čemu divit. Byli jsme rádi, že to vůbec vyšlo. Nahoře bylo nádherně a teplo. Seděli jsme u sněhu. David kouřil a já něco snědl.. Zásob bylo zatím ještě dost. Ale i při tomto odpočinku jsme měli před sebou otevřenou mapu a přemýšleli, co dál. Dolů to určitě nestihneme. Cesta vede dolů přes železné cesty a tam se nám po tmě nechtělo. Začali jsme vybírat chatu, na které bychom přespali. Jedna byla vlevo za Triglavem, jak radil průvodce, ale my se rozhodli pro jinou. Jmenovala se Tržiavska Koča a byla asi hodinu cesty dolů, směrem na jih. Od ní by byla možnost sejít za klukama na Soču nebo se z ní vrátit vedlejším údolím do sedla Luknja. Ze sedla už lze snadno dojít k našemu parkovišti s autem.

Při sestupu k chatě jsme si naplno užívali západu slunce, sami široko daleko v tuto pozdní hodinu. Za chvíli jsme, příjemně unavení, dorazili k chatě. Báli jsme se, aby bylo ještě místo, ale snad by nás nouzově někde nechali. Překvapilo nás něco jiného. Na chatě nám řekli, že půlku chaty vzala v zimě obří lavina a mají problém s místem pro lidi a vůbec se vším, co souvisí s provozem chaty. A opravdu. Z venku bylo vidět, že půl chaty je úplně pryč. Zbyl jen základ. Jakoby ji někdo uřízl. Na zbytku chaty byl z této strany připevněný igelit, aby tam nefoukalo. Na opravě se pilně pracovalo, ale bylo toho ještě hodně třeba dodělat. Přivítala nás chatařka a ihned začala lomit rukama, kam nás uloží. Řekli jsme, že jdeme ze severní stěny Triglavu a že nás překvapila tma, proto jsme tady. Nakonec přeci jenom něco vymyslela. Zašla se mnou na půdu a tam narychlo povlékla na podlaze položené matrace a deky. Přístup na půdu byl zatím po třímetrovém hliníkovém žebříku. Dole v prozatímní společenské místnosti jsme si dali dvě plechovková drahá piva a k tomu nám udělali výborné klobásy se zelím. V devět byla večerka. Místnost se zavírala a muselo se na kutě. My jsme ani moc neprotestovali, protože únava se už začala projevovat.. Vylezli jsme po žebříku na půdu, zalehli a tvrdě usnuli. David ráno vstal v šest hodin a čekal na mě s ranní cigaretou venku. Já se vzbudil až v sedm. Ještě před odchodem jsme si prohlédli fotografie chaty jak vypadala dříve a potom ještě jednou zvenku. Všude byly hromady rozmláceného dřeva. Prozkoumali jsme ukazatele a takto časně, bez snídaně a čaje nebo kafe, jsme vyrazili směr Luknja a Aljažev Dom. Něco k jídlu a trochu vody jsme měli ještě s sebou, chtěli jsme se najíst později. Rozloučili jsme se s personálem chaty a vydali se na cestu dolů.

Musím ještě říct, že na této (jižní) straně Julských Alp jsou perfektně postavené horské chodníky a ty vedou až do výšky 2.500 m n.m. pod Triglav. Jakoby po nich kdysi jezdily nejaké povozy. Naproti tomu cesty na sever od Ttiglavu nic moc. Začali jsme sestupovat po jedné z těchto rovných, krásných cest. Trziavska koča byla ve výšce 2.000m.n.m. My sestoupili po úbočí prudkého údolí, v zimě jistě lavinového, do výšky 1.500 m.n.m. a potom se vydali přiléhajícím údolím doprava do výšky 1.700 m.n.m. – sedla Luknja. Z něho bylo vidět celé údolí až k Aljaževovu domu, Mojstraně a úplně na konci k našemu kempu. V sedle bylo již plno lidí, mezi nimi i spousta Čechů, jdoucích na Triglav po zajištěné železné cestě, odbočující v sedle po hřebeni až na místo, kde jsme předchozí den končili naši Skalašku, a potom dál na vrchol Triglavu. My se pustili ze sedla dolů. Jak jsem říkal, cesta se zhoršila, přesně řečeno úplně přestala. Sestupovali jsme dolů po suťovišti. Nic příjemného. Potom jsme došli k potoku vznikajícím v údolí pod Triglavem z tajícího sněhu. U něho jsme se najedli a napili a pokračovali dál k autu. Nasedi do něj a odjeli do kempu. Ještě před tím, než jsme odjeli, jsme si u obří karabiny popřáli k úspěchu na Skalašce. Cesta se nám velice líbila. Byla to vlastně nejdelší cesta, jakou jsme kdy šli a celý den jsme byli úplně sami. Takhle to vyjde opravdu málokdy a jsme rád, že jsme to i přes vzniklé problémy takhle zvládli.